neplánované těhotenství
Ahoj, je mi 20, mám za sebou gympl a jsem teprve rok na vysoké. S přítelem se nám stala nehoda a já jsem neplánovaně otěhotněla. Teď nevím, co mám dělat 
. Moje mamka byla hodně překvapená a viděla by mě raději na potratu. Já ale na něj jít nechtěla a rozhodla jsem se, že si to nechám. Jenže o tom stále pochybuju . Nemám dokončené vzdělání, finančně na tom s přítelem nejsme nejlépe, přestože pracuje, nemáme kde bydlet a museli bychom jít do podnájmu. On se k tomu staví tak, že do toho chce jít, i když ne nijak horlivě (asi taky pochybuje, hlavně ty finance...), ale co je největší problém a z čeho mám strach, jsou jeho rodiče! Vím, že oni by mě neměli nutit jít na potrat, ale nesouhlasí s tím, každý den se s ním o tom hádají, napadají je nesmyslné věci typu, že budeme rok odděleně každý doma, abychom ušetřili na nájmu (což mi přijde úplně nemyslitelný, abych byla s dítětem rok sama a pak se k nám tatínek připojil). Mám z nich strach a mám strach z toho, jak moc to přítele může ovlivnit.
Děkuju moc za odpovědi a podporu. Ano, teď když partner do toho chce jít, tak je to zvládnutelné, ale já se právě bojím, že obrátí, že ho rodiče přesvědčí a my zůstanem s mimčem sami. Pokud by se tak stalo, nemam kam jít, protože sama podnájem bytu neutáhnu a doma s dítětem zůstat nemůžu . Takže to záleží na něm a já mám z toho strach. Nevím jak moc si v něm mohu být jistá a jen slyším doma, že pokud si jím nejsem na 100% jistá, tak ať do toho nejdu. Miminko bych moc chtěla, klidně bych to chtěla zvládnout i bez něj, ale to že bych neměla kde bydlet je dost zásadní .
Moc vám všem děkuju za pomoc a hlavně za podporu. Své rozhodnutí měnit nebudu, byla bych akorát nešťastná. A na miminko se začínám pomalu i těšit 
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
13.5.2012 20:32
Ahoj,no není to lehká situace,sama jsem se v ní neocitla,takže těžko radit.Já na to koukám z jiného pohledu ... miminko jsme chtěli,první těhu skončilo špatně,pak se poměrně dlouho nedařilo a musím říct,že jsem se hodně bála,jestli ještě někdy děti mít budu.Naštěstí se zadařilo,doma mám 18 ti měsíčního prcka a druhý se narodí asi za 6 měsíců... a jsem šťastná,že jsem máma.Jasně,že to nebude ze začátku lehký,ale na tvém místě bych byla ráda,že se k tomu přítel staví takhle,protože hodně chlapů je zbabělých.Studium můžeš přerušit a dostudovat později...dálkově?Většina situací se dá nakonec vždycky docela dobře vyřešit,i když to tak ze začátku mnohdy nevypadá.Co se týká financí,pokud na tom budete opravdu špatně,zkus se zeptat na nějaké sociální dávky.Výbava na mimi nemusí stát nějaké horentní sumy,děti nemusí mít značkové oblečení,je mu jedno jestli má 5 hraček nebo 100,protože nakonec se mu stejně bude nejvíc líbit všechno co nebude určené pro něj
A rodiče?Myslím,že až se mimi narodí,tak "vyměknou" a budou rádi za vnoučátko jako většina prarodičů.Jinak je třeba se s přítelem jasně domluvit na věcech, ze kterých určitě neustoupíš,jako např. společné bydlení.A pokud bude souhlasit,určitě to nějak zvládnete.Moc držím palce,když už teď jsi se za svoje miminko postavila,tak budeš určitě skvělá máma. -
13.5.2012 20:27Obdivuju Tě, že ses rozhodla si miminko nechat a doufám, že to rozhodnutí nezměníš!
Přeju Ti hodně sil, ať všechny starosti zvládneš. Miminko Ti všechno trápení určitě vynahradí
A pamatuj, že důležitá je láska, ne materiální věci Určitě to zvládnete! -
13.5.2012 22:10
ahoj, je dobře, že přítel stojí na tvé straně. taky ti napíšu svůj příběh, aby jsi viděla, že to tak opravdu jde přežít
já otěhotněla v posledním ročníku na VŠ s termínem nástupu na mateřskou okamžitě po státnicích. mimčo plánované nebylo, ale jak už někdo píše - nebylo nechtěné. s bydlením sme na tom nebyli nejlépe - partner bydlel u rodičů a stavěli společně rodinný dům, já bydlela u svých rodičů. jeho rodiče byli celkem dost proti mimču a jeho otec se vyjádřil ve smyslu - potrat. až budu mít po škole a dům dostavěný, pak mějte dítě. moji rodiče mně (nás) podpořili s tím, že se to zvládne. a zvládlo se to. bydlela sem doma u rodičů (s partnerem sme bydleli velmi blízko sebe) a partner k nám chodíval odpolko nebo v podvečer po práci a zůstal až do rána, byl u koupání i uspávání dcery. s výjimkama, kdy měl jet na služební cestu, tak aby byl vyspaný, zůstal u sebe doma. zvládli sme to. dům se dostavěl až když byly dceři skoro 2 roky. peněz nazbyt nebylo, podnájem myslitelný nebyl, obvzlášt když se stavělo a já byla na minimální mateřské. pokud stojí partner u tebe, tak to zvládnete. střídavým bydlením, nebo třeba i nějakým šikovným podnájmem, který se může zadařit. přeji hodně štěstí a vydrž to malé sluníčko za tohle všechno stojí (i když z něho časem vyroste kříženec čertíka s andílkem 
) -
14.5.2012 10:32Ahoj, v podstatě souhlasím se vším, co tady holky píšou. Tak přidám jen pár poznámek. V životě se objeví spousta situací, kdy si něčím nebudeš na 100% jistá, ale bude nutné, aby ses rozhodla. Já vím, je krásné, když se dva vezmou, postaví barák a pak zplodí dítě. Ale život nejde nalinkovat jako sešit. Buďte šťastní, že budete tři, a to ostatní (materiální) časem přijde.
Možná by nebylo od věci popřemýšlet o manželství. Okolí by Vás jistě začalo brát více jako dospělé lidi než jako děti. A taky, ač to možná zní divně, dalo by Ti to alspoň malinkou záruku, že kdyby se v parnerově hlavě "něco zvrtlo", bude Ti na dítě aspoň muset platit a Ty nebudeš úplně odkázaná na rodiče. Rodiče budete oba, oba budete mít práva a povinnosti.
Hodně štěstí a držím palce, protože ses rozhodla správně! -
14.5.2012 13:34
Já otěhotněla také ve 20, ale mimi bylo plánované. Sice jsme se nedočkali moc velkého pochopení od našeho okolí. Manželovi, tehdy ještě příteli, bylo 21. Nikdy jsem toho nelitovala a samozřejmě, že nebylo všechno jednoduché, ale šlo to. A dnes si mohu být 100% jistá, že jsem chybu neudělala. Je mi 24 a děti mít už nemůžu. Nedozrávají mi vajíčka a manžel má špatný spermiogram. Takže kdybychom tehdy do toho nebyli tak hrrr, tak bychom děti asi nikdy neměli. Dítě je ten největší dar, co ti může život dát. A měla by sis vážit toho, že zrovna ty máš to štěstí a tento dar jsi dostala. Kolik ženských by s tebou měnilo, včetně mě.
-
13.5.2012 20:22
ahoj, nevím, zda Ti pomůže můj přiběh, měli jsme finančně trošku možná jinou situaci, nevím.... - no, i když možná ani neměli: otěhotněla jsem taktéž neplánovaně na vysoké, ale s tím rozdílem, že narozdíl od tebe jsem byla dva týdny před státnicemi... a já vždy říkám- těhotenství u nás bylo neplánované, ne však nechtěné. Příteli bylo v te době 28 let, mně 25, já byla v rozpacích, hodně šokovaná, přítel (nyní manžel) byl přešťastný....mí rodiče z počátku nadšení nebyli (víš jak, po vysoké chtěli ať jdu pracovat). neměli jsme kde bydlet, takže během opravdu krátké doby jsme vyřešili bydlení - sice tchýně a tchán bydlí hodně blízko, ale nechtěli jsme jít do hypotéky, v té době by to pro nás bylo likvidační...... půl roku po narození dcery jsme se vzali, naši jsou z malé nadšeni, s manželovýma rodičma máme neutrální vztahy, nijak zvlášť spolu "nekafíčkujem", ale neboj, dá se vše zvládnout..manžel má novou práci, takže v současně době se máme moc dobře, bydlení máme zrekonstruované, jsme tady sami, máme pohodlí, soukromí, sice rodiče manžela jsou hned vedle, ale tím, že máme každý svůj byt i hl. vchody své, tak problém není..možná si jednou splníme svůj sen a postavíme si novostavbu, nevím.... chci Ti tím říct, že se to dá nějak vyřešit, nechoď na potrat - proboha budeš si to vyčítat celý život, není ti 15, je ti už 20 !!!! já otěhotněla také jako studentka, sice budu mít problém sehnat práci bez praxe, ale když vidím okolo sebe ženy, kt. se už snaží pátý rok a stále nic, tak radši 100 krát tak, jak to mám já... svou dceru miluju nadevše, dala bych za ní život....máme krásný vztah, krásnou rodinnou idylku, máme se rádi, manžel stojí při mě... nechoď na potrat, psychicky to nedáš- jednou tě doženou výčitky a budeš si říkat co kdyby.... na tlaky okolí kašli !!! jednou budeš ráda, žes nešla, uvidíš..HODNĚ ŠTĚSTÍ.
-
13.5.2012 20:24To mi je moc líto, že si se dostala do takovýdle nepříjemný situace... Ale podle mě je miminko dar a ne překážka. Je sice fakt, že v tomdle státě se podpory z finanční stránky nedočkáš, ale pokud se k tomu staví dobře tvoje rodiče a i přítel, tak si myslím, že se to zvládnout dá. Mě je 22 let a už jsem vdaná, máme s manžílkem baráček. On má plat 16 000 a zvládáme to. Já zatím ještě studuju, ale miminko už taky chceme. Ty bys podle mě měla dostávat nějaké příspěvky na bydlení, když nejsi vdaná a škola se dá dodělat dálkově, teda většina škol to umožňuje
ale samozřejmě nejdůležitější je, jak se cítíš ty... Jestli si myslíš že to miminko budeš moci mít ráda, tak časem se to pouto určitě zvětší. A hlavně potrat v takhle nízkým věku bych asi neriskovala. Bála bych se, že pak nebudu moct mít další, až o to budu stát. Ale to jsem ti asi moc nepomohla Známá měla dítě v 16 letech a teď jí je 18 a čeká další... nějak se jí to zalíbilo -
13.5.2012 20:36
Řeknu ti to takhle,já poprve otehotnela v 16ti letech,samozrejme nechtene a blbosti,no blblosti,proste pri MS.Ja na miniinterupci sla,tak bylo to jasne,dite jsem nechtela,chtela jsem dodelat alespon učnak co jsem delala,najit si praci,chlapa,zaridit bydleni,vdat se a az pak deti.Coz se mi vse podarilo bez posledniho bodu, i kdyz uz skoro byl.Nikdy jsem toho nelitovala,ani mi to nezpusobilo zadny prolem,ale co ti tim chci rict - BYLO MI 16 let a nemela jsem nic,tobe je 20 let,pritele mas,skolu si muzes dodelat dalkove,ale zaklad mas,podporu od rodicu taky,pritele tez, tak byt tebou, u tebe neni ani nejmensi vec proc by sis dite nemela nechat a kvuli financim? v tomhle state človek s financem bude mit problem i ve 40ti,takze neboj,to zvladnete a na mimčo se teste,to jestli se pritel necha ovlinit rodici to ty neovlivnis,on musi vedet,ze ty ( ted vy) jste pro nej na prvnim miste,chce to cas a sedne si to,ale v tvym pripade o potratu neprmyslej,neni tam duvod
-
13.5.2012 21:11Souhlasím s holkama.Mám známou,je stará asi jako ty,dělá školu,má roční holčičku,přítele.Bydlet nemají kde,tak jsou na noc u jedněch rodičů,přes den jsou u druhých,přesto jsou šťastní.Jak už tady někdo psal,dítě je dar.
-
14.5.2012 10:06Misisule nemusíš se bát. Já otěhotněla plánovaně a to v 18 letech. Zůstala jsem nakonec s malou sama, jelikož přítel si to záhadně rozmyslel. Rok a půl jsme bydlely u našich než jsem dostaly konečně od města byt. Dá se to zvládnout. Myslím, že jsme nežily podprůměrně. Měla jsem vždy na to, co jsem chtěla a nájem jsem utáhla také sama. Pomoc rodičů jsem finančně nepotřebovala. Není to tak hrozné, jak se na začátku zdá. Chápu tě. Měla jsem také obrovský strach, co bude dál, ale ta láska k malé ještě než se narodila byla obrovská. Rodiče mi také domlouvali, že by byl lepší potrat, ale já své dítě milovala od začátku a také uchránila od všech. Je to moje zlatíčko a štěstíčko. Nyní už jí je 5 let a rozdává úsměvy na každém kroku. Dokáže povzbudit i cizí lidi, které potká na ulici. A když se teď podívám nazpátek, tak bych byla hloupá, kdybych se rozhodla jinak. Moje mamka mě chtěla vidět raději na vysoké a pořád mi to vyčítá i teď. Ale moje dceruška je můj život a kdyby nebyla, tak na vejšce rozhodně nejsem. Díky ní žiju ten krásný a úžasný život. Takže hlavu vzhůru. Tenhle drobeček ti dá moc lásky a pomůže ti když bude potřeba. Věř mu
