nevlastní dítě v péči

Ahoj womenzonky chtěla bych se Vám svěřit a taky říct názor si o tom myslíte a moc mě hned neodsoudit takže začnu od začátku,omlouvám se předem za dlouhý příběh pokusím se ho zkrátit.
Já i partner máme každý své dítě v péči.Když jsme spolu začli byli mé dceři 1,5roku a jemu 3 roky.Ze začátku bylo vše super všichni jsme si hnedka sedli.Kluk byl na plínkách a na flašce což jsem odbourala,hezky ho strojila a hned ho přijmula za své,partner s dcerou neměl vůbec žádný problém ani doposud. Začali nám říkat máma a táta oba dva(oba vědí,že mají své druhé rodiče) Jenže kluk si vzpoměl cca ve 4 letech,že chce své rodiče pravé oba no tak netrvalo dlouho a "dal je dohromady" jelikož se vždy všechno točilo kolem něj,protože je chudák a má rozvedené rodiče no zkusili to spolu takže jsme se rozešli jenže hned během dvou měsíců jim to neklapalo což jsem čekala a taky čekala na něj dali jsme se zpět dohromady a od té doby to začalo čím byl kluk starší tím více mi dával zabrat..ano možná jsem mu to dávala za vinu a už jsem ho nedokázala brát jako své dítě jako před tím.Ale co se týče všeho okolo tak jsem se vždy postarala "co chtěl měl a má".Jenže pak si začal vymýšlet s tím,že ho pomalu týrám a měli jsme pohovor i s jeho matkou pač si to nenechal pro sebe takže se to řešilo mezi 6 očima a on.Tam tedy řekl,že si vše vymyslel ze žárlivosti na mě a na dceru.Jeho matce jsem řekla ,že když jsem tak špatná at si ho vezme do péče ona na to mi řekla,že ho nechce.Ne takových to ekcesů provedl víc..no zkratme to kluk je hodný,je na něj spolehnutí chodí pro dceru(6) do školky když jsem v práci,ve škole mu to poměrně jde,učím se s ním já.Ke své matce jezdí jednou za 14 dní.Na jeho matku žárlím ano,to přiznávám,ale mám k tomu jak jistě chápete své důvody.Ale já si prostě nemohu pomoc nějak to ve mě všechno zůstalo to co "mi on provedl" nemůžu si k němu najít už tu cestu co jsem měla.Když přijde a řekne mami mám tě rád samozdřejmně mu řeknu já tebe taky mám ho doma už 5let mám k němu citovou vazbu,ale už mu nedokážu dát tu lásku co jsem mu dala,nevím jak to popsat .Vím,že v duchu bych byla radši kdyby k nám jezdil jednou za 14dní,na druhou stranu bych to nechtěla dcera je na něj zvyklá říkají si brácha a ségra bylo by jí to líto,vím že i mě v hlouby duše chyběl.Nevím co s tím nedokážu k němu už příjít jako ke své dceři obejmout ho a říct mu,že ho miluji...před pár měsíci jsme přišli o miminko a snažíme se pořád o nové společné. Tedˇ už vůbec nevím co se mnou je. Poradte mi co dělat..pochopte prosím anonyma