poporodní deprese?
Ahoj holky..Už jsem nějaké dva týdny po porodu a pořád se né a né srovnat psychicky 
kolikrát,když mimi chovám,mám pocit,že k němu nic necítí,když probrečí noc,tak mám chut' ho někomu dát a začít zase žít jako před těhu...Je to normální?Myslíte,že se to srovná? Když to řeknu manžalovi,jen se směje,myslí si,že to myslím v legraci,ale já mám strach,abych mimču nějak neublížila...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
1.11.2012 15:42Že se Ti manžel směje, pěkné není. Tohle fakt není sranda. Podobné stavy jsem měla nejednou skoro první 4 měsíce po porodu, které byly nejnáročnější a člověk měl pocit, že to snad nikdy neskončí. Čím bude dítko starší a bude schopno projevovat Ti zpětnou vazbu, bude to lepší a snazší. Určitě! Hranice mezi tím, co popisuješ a opravdovou poporodní/laktační psychózou, je velmi křehká. Zvlášť s neutišitelným řvoucím miminem na rukou nebo v kočárku. Ale dokud si to uvědomuješ, jsi na tom stále dobře a chce to vydržet. Každopádně máš-li pocit, že se Ti to vymyká z rukou, svěř se svému gynekologovi nebo si domluv konzultaci u psychologa. Nemá smysl riskovat nedejbože nějaké uplně zbytečné neštěstí. Je dobře, že to bereš vážně a nezlehčuješ to; své hraje asi i šestinedělí, za sebe musím říct, že se mi po něm poněkud ulevilo, další úleva přišla s odstavením. Asi fakt "mléko na mozku". A to jsem se na dítě těšila a bylo prakticky vymodlené a díky o hodně mladšímu sourozenci jsem měla jasnou představu, co péče o mimčo obnáší. I tak to se mnou slušně zamávalo. Nikdo nemá právo Tě soudit, nenechej se rozhodit vnucovanými obrazmi šťastných mamin, které milují svá miminka od jejich narození a tím, jak každý mele o tom, že máte dítko, musíte mít štěstí na rozhazování a jak je to príma... Príma to je, o tom žádná, ale dost často se vztah mezi dítětem a matkou tvoří až postupně. Taky závidím těm, které jakýsi obrovský pocit lásky vůči vlastnímu dítěti pocítily už na porod. sálu.
Rozhodně to tak nemá každá. Spousta mamin si musí i na své vlastní dítě zvykat a seznamovat se s ním, takže ta opravdová mateřská láska přichází až v průběhu dalších měsíců. Držím palce, ať to zvládneš, určitě nejsi jediná s těmito pocity, potýká se s tím hodně mamin, málokdo to ale přizná... To ještě zdaleka neznamená, že jsi špatná matka nebo sobec! Drž se holka, manžel ať se přestane řehtat a jestli Tě to bude trápit nadále, neváhej navštívit toho odborníka. -
1.11.2012 15:34
Já myslím, že si každá z nás prožila více či méně něco podobného, ovšem každá to nepřizná.... I já jsem měla chvíle kdy jsem s malou v náručí jen bulela a přála si, aby bylo všechno alespoň na chvíli jako dřív. Časem je to lepší a lepší, počkej až se na tebe poprvé usměje.
Tohle chlapi nepochopí. -
1.11.2012 15:46Ahoj, když jsem si přečetla tvůj dotaz, jakobych se vrátila o rok zpět, kdy toto řešila moje kamarádka. Myslím, že to potká 99% žen. Neboj, určitě se to srovná. Je to něco nového, miminko tě potřebuje a je těžké se vyrovnat s touto závislostí miminka, do toho ještě hormonální změny....Až se na tebe miminko poprvé usměje, jak již bylo psáno, tak se rozplyneš. Ta moje kamarádka na tom byla ještě hůř, odmítala malého kojit, byla na něj opravdu odměřená,šla k psychiatričce a užívala antidepresiva, protože se bála, že mu ublíží. Ale už jen to, že se člověk bojí, aby mu neublížil znamená, že ho miluje. Je to přeci kus tebe, porodila jsi si ho, vychováš ho a on ti to mnohonásobně vrátí. A až odroste, budeš si zase moct užívat a naopak ti bude líto, že už to není to malé miminečko, tak si to užívej. My se s manželeme moc snažíme o mimnko, je nám líto, že to stále nevychází...Proto buď hrdá maminka, že jste TO dookázali
Přeji mnoho sil Bude to dobré... -
1.11.2012 15:54Jsem dva měsíce a kousek od porodu a taky jsem tohle zažila. Naštěstí ale jen asi dvakrát. Bylo to krátce po porodu a i když všechno bylo perfektní, já byla psychicky trochu mimo a když jsem byla doma první den s dvojčaty sama a drahouškové se rozplakaly oba najednou, myslela jsem si, že na to nemám, že chci žít zase ten pohodový život před těhotenstvím, brečela jsem jako želva atd. Pak se mi to stalo ještě jednou, obojí to bylo v prvním měsíci od porodu a od té doby je všechno v pořádku. Chování tvého muže mi nepřijde jako moc dobré. Mě teda manžel pochopil a utěšoval. Vydrž a pokud by jsi měla dlouho pocit, že se to nelepší nebo ještě zhoršuje, vyhledej odbornou pomoc. Držím palce!
-
1.11.2012 16:15Ahoj, necim podobnym jsem prochazela pred rokem. Nejdriv 5 dni v porodnici s dvojcaty, kde jsem to nezvladala a sester tam bylo tak malo, ze nepomohly, manzel nemel volno, tak za mnou chodil malo, pak u nas byla dva tydny mamka, ktera nastesti chapala moje nalady a to, ze jsem byla protivna a hadala se s ni, pak ale prijela na 2,5 mesice tchyne, doma se mluvilo libanonsky a ja nicemu nerozumnela a citila jsem se strasne sama. po tydnu to skoncilo strasnou hadkou, prichazela jsem o mliko. Ale jakmile detem byly 3 mesice, zustali jsme sami a srovnala jsem se. Jeste ted jsem na nervy, kdyz jsou deti nevrle a protivne, ale urcite se to zacalo zlepsovat s prvnimi usmevy a tim jak prcci zacali delat ruzne pokroky. Jsem na ne strasne pysna. Urcite ale vyhledej pomoc, kdyz budes citit, ze to nezvladas. Chlapi to tezko pochopi. Znam pripad, kdy manzelka manzelova bratrance byla docela dlouho na anitidepresivech (taky maji dvojcata) a v lete se jim rozpadlo manzelstvi a ona s detmi neni. Ma je on, zije u rodicu a sam to spatne snasel. Chtel si i sahnout na zivot. Nejvetsi dopad to ma na deti, jsou bezbranni a nicemu nerozumi
-
1.11.2012 16:39opravdu si tím každá z nás projde v nějaké formě. ať lehčí nebo horší. mám měsíční miminko a když začne usedavě plakat a není k utišení taky nevím, co dělat a je mi do pláče. někdy je to i o pocitu šup s ním do postýlky, at si pláče jak chce a mít aspon chvilku klidu, ale na druhou stranu mi to nedá a snažím se ho utišit. naštěstí mám manžela, který pokud není v práci, s malým hodně pomáhá a chová ho, abych já mohla doma dělat věci, které potřebuju.
přeji hodně sil a snad by mohl aspon i manžel občas s mimčem vypomoct a Tobě by se ulevilo ona i půlhodinka, kdy se nestaráš a můžeš si udělat něco v klidu tak je k nezaplacení -
1.11.2012 19:31
to se srovná, ale kdybys měla pocit, že ne, tak vyhledej pomoc a požádej babičky, ať ti s miminkem pomohou a můžeš si odpočinout...já jsem taky byla na prášky, mám o patro níže tchýni, ale tu nevyhledávám a nevídáme se, takže jsem taky měla co dělat, moje mamka bydlí dále...
-
1.11.2012 20:02
Ahojky,pro mně 6ti nedělí nejhorší chvílé mého života!Neustála jsem brečela chovala ani jsem pomale nejedla samej stres pláč nechuť.Já byla takto k Nicolasovi odměřená v porodnici"jakobych" ho nechtělamale nebyla to vůbec pravda.Pak jsme došli domů a brečel každá žena si to projde kor prvorodička jako TY já a spousty maminek dalších máš ještě maličkého drobečka,který si musí zvykat na nové prostředí.Veř,až bude brouček starší tak to bude jen a jen krásnější určotě za pár měsíců si řekneš,že jsme mněli pravdu všechny.Já myslela,že to nikdy neskončí každý mi říkal počkej po šestinedělí bude to lepší trochu se vyspíš a já tomu nevěřila,že přeci nemůže přijít takový zlom který všechno zlomí a bude to vše k lepšímu,prdlačky jakmile padlo šestinedělí tak se opravdu vše změnilo k lepíšmu.a počkej,až se maličký usměje začne se řechtat na hlad,prskat sliny,objevovat ručičky nožičky strkaz nohy do pusinjy,neustále se culit strkat tvoje ruce do pusiny kousat ti je budou mu zářit očička z každé hračky,přetáčet se,pást krásně koníky.Je to opravdu překrásné našemu klučíkovi táhne na 5.měsíc a je to čím dál krásnější.Už si skvěle rozumíme dokážu opravdu vycítit co potřebuje,nebo co chce.
Ty a Tvůj maličký se ještě pořád poznáváte.A pokud je to ještě takové novonorozeňátko tak nemůžeš dělat nic jiného než:úřebalit,nakrmit,vybrkat,pomoct přitahovat nožičky na úlevu prdíků dávat nachvilku na bříško (taky se mu uleví na prdíky),nahřívat uspávat a pod.Nic jiného v tom opravdu není,držím palečky ať se to brzy vše srovná do normálu uvidíš,že budeš svoje mimi milovat víc a víc -
2.11.2012 12:16Ahoj, já už to tady psala, ale zopakuji to: pokud máš pocit, že to nezvládáš, zajdi za gynekologem nebo psychologem nebo si pořiď chůvu. Sama jí jsem a takhle vypomáhám s dvojčátky jedné rodině. Není to o tom, že bys jako matka selhala, spíš naopak - uvědomuješ si vážnost situace a aktivně ji řešíš. Určitě by bylo fajn si sehnat chůvu se zdravotnickým vzděláním nebo velkými zkušenostmi (třeba já zdravotnické vzdělání nemám, ale mám certifikát, že jsem byla vyškolena ve zdravotnickém zařízení, jak pečovat o miminka a mám desetiletou zkušenost s hlídáním). Většinou je to o tom, že jsi doma s chůvou a o dítě se staráte spolu, můžete si i povídat o tvých problémech (zkušené chůvy obvykle mají zkušenost s poporodní depresí) a případně si můžeš i chvíli prospat a víš, že o dítě je ti postaráno ve tvém vlastním domě. Případně se můžeš o mimnko celou dobu starat jen ty (pokud bys byla ze začátku nedůvěřivá, což je zcela přirozené) a chůva může zpočátku jen nakoupit, doma trochu pouklidit, připravit dítěti jídlo (kdybys nekojila) apod. Já takhle hlídám dvojčátka jedné paní od jejich 4 měsíců a ze začátku jsem právě dělala jen tyhle praktické věci, než mi paní začala důvěřovat a teď už mě s nimi nechá i na několik hodin sama doma nebo se s nimi jdu projít a tak. Tak si říkám, že by třeba tohle mohlo být jedno z řešení.
