problem s pratelstvim/kamaradstvim/vaznym vztahem

Damy.
Potrebuji poradit, a omlouvam se ze je to delsi, ale rozepisuji se z duvodu, pochopeni kontextu.

Po nastupu na 8 gymnazium, v 6 tride, jsem nejak nezapadla, a byla na vse sama. Snazila jsem se najit si kamarady, tim ze jsem kde komu pomahala s domacim ukolem, apod, ale to nepomohlo. Casto jsem byla tercem posmechu, kdyz se mela trida rozdelovat do tymu, vzdy jsem byla posledni, a vzali si me z nouze. V tomto obdobi prisla transformace, ze z veseleho, pratelskeho, energetickeho, jeste ditete, se stalo uzavrene, bojacne, lehce zahorkle, nestastne stvoreni.

Mam, uz 7 let, sice casove narocneho konicka, ktery mi to castecne kompenzuje, ale v nasem klubu, nebo obecne hobby, jsou lide o 15 let starsi. Jedna se o spis zname, nez kamarady/pratele, pokud chapete co myslim. Zaroven mi tito znamy, rikaji, ze me je tezke mit rad, ale mam, podle nich, dobre srdce, hlavne jsem pohledna, inteligentni, a kvuli tomu me dost lidi nesnese, ale nevim zda tomu mam verit.

Priznam se ze od doby, kdy jsem to zacla resit, se mi nedari.
Zaroven, uz me unavuje, byt na vse sama, a tak nejak vedome citim, ze mi nikdo nepomuze, nemuzu se s nekym poradit o osobnich vecech, starostech atd (prisla uz chvile, kdy mi rodice uz v nekterych vecech, poradit/pomoc nedokazou, tak jak bych potrebovala).

Nekdy sama sebe pristihnu, jak pred spankem, se mi honi hlavou negativni myslenky. Napriklad. ze za 5 let, budu zit uz samostatne, v podnajmu, z brigady se stane prace, ale budu osamela. Nikdo mi nepomuze, kdyz treba onemocnim, budu potrebovat narocnejsi/odbornejsi, chlapskou, pomoc.
A nejhorsi na tom je, ze nemam zrovna 2x potrebu resit svuj vzhled/starat se, nebo o sebe vice pecovat. Je mi, vetsinou, jedno zda chodim sladena, ci ne (ale davam si pozor, aby me obleceni bylo vyprane a ciste), oboci si vytrhavam, vlasy si umeju a lehce vyfoukam, liceni vubec neresim (proc taky), ke kadernici chodim 2x do roka a jinak nic.

Uz ani nevim, jake to je chodit, s nekym do kina, na vylet, nebo jaky je to pocit, kdyz vas nekdo s radosti obejme, nebo citit se, u nekoho v bezpeci, abych mela moznost vyplakat se na rameni...
Rodice mi to davaji pekne sezrat, a prazdniny jsou pro me, paradoxne, jedno z nejhorsich obdobi, protoze doma uz maji jine predstavy o vyletech, a obecne traveni casu nez ja, ale nemam s kym sdilet sve napady na vylet, dovolenou apod...

Miluji, kdyz mi vsichni rikaji “Studijni obdobi, je to nejlepsi v zivote, takova pohoda, chozeni na cundry, piva po zkouskach, v zivote jsem se nemel/a, tak dobre, uzivej si...” Jenze, ja, jsem sve studijni obdobi na gymnaziu a pri studiu bakalare, probrecela.
S timto problemem uz 3 roky chodim k psychologovi, ale to spis vyplacu, popovidame si

Nevite kde se stala/delam chybu ? Ano vim, ze jsme v minulosti “tlacila na pilu”, stylem, ze jsem mela napsano na cele “prosim, bud muj kamarad” kdyz se nekdo objevil, ale to uz me opustilo. Strasne moc bych tento stav chtela zmenit, ale nevim jak. + Ted premyslim, zda se cloveku jako ja, naskytne prilezitost mit partnersky vztah, kdyz se mi nedari navazat ani ty kamaradske?