strach o dítě
ahoj holky, ráda bych se vám s něčím svěřila, protože mě to začíná docela trápit a nebo se také pozeptala, zda je některá z vás také tak "šílená" jako já... mám problém s tím, že se až přehnaně bojím o svou 9-ti týdenní dceru a potřebuju vědět, zda je to ještě vůbec normální 
. ještě ji neměl nikdo ani v kočárku, na hlídání ji dávám jen své mamce, protože nikomu jinému zkrátka nevěřím, přítel si už klepe na čelo... když už ji někomu do kočárku svěřím, tak musím jít s nimi, protože se bojím, že mi ji někde vyklopí a to nemluvím o různých nemocech apod...i když už je trošku větší, tak stále všechny komanduju, aby si před tím umyli ruce... stále vidím z okna kočárky, které nevozí maminky, ale příbuzní a já to tak nějak udělat neumím a nevím, zda umět budu, nedokážu si představit, že bych bez malé byla třeba hodinu, nebo dvě hodiny a dala ji na tuto dobu někomu do kočárku (asi si to opět dokážu představit jen u své matky, ale nikomu jinému zkrátka nevěřím), budu radši mít malou celý den u sebe a neudělám doma ani pořádek, než abych ji dala například švagrové do kočárku.. jsem ještě vůbec normální? jsou to hormony? přejde to? chci ji naučit spát v postýlce, ale pak to stejně nevydržím a vezmu si ji s sebou do postele, začínám se bát, že vychovám nesamostatnou holčinu, které se bude všeho bát a bude jen u maminky
pečlivě jsem si přečetla všechny vaše odpovědi a musím moc poděkovat, moc mi to pomohlo, už jsem si připadala jako vadná...tchán mi totiž včera vyloženě oznámil, že si malou vezmou někdy tak na hodinu na procházku a já byla z toho celá nesvá, samozřejmě bych šla s nimi, nebudu riskovat, že pojedou s kočárkem jak s traktorem...říká se, že nejsilnější pouto je mezi matkou a dítětem a bude to tedy rozhodně pravda... doufám, že se z toho brzo nezblázním, protože to mi říká můj přítel...jakmile mi někdo řekne, že chce malou do kočárku, tak mě vždy polije horko a vždy řeknu ne.. ale teĎ vím, že na tom jste podobně 
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
10.3.2011 7:55
Ahoj Kati, neboj se, strach o miminko je úplně normální, nejdříve celé těhu, potom celý život. Jen je taková pomyslná hranice, mezi strachem a tím, co už se zvrtne v nějakou psychickou poruchu. Pokud máš jen strach , tak je to úplně vpořádku, pokud máš pocit, že už strach přesahuje meze, měla by jsi trošku zapracovat na tom, aby tě to nedeptalo, není to dobré ani pro tebe ani pro maličkou. Cítí to. Napiš mi ahoj
-
9.3.2011 20:36Podle mě je ješte brzy na nějaké půjčování... jsi úplně normální ja prcka pujcim do kočárku až bude fakt větší. Dělej to co je ti příjemné
-
9.3.2011 20:20Ahoj, tak chorobný strach mám taky, a to jsem teprve v 17 tt, takže mě tohle všechno čeká...Ale vím, že budu úplně stejná jako ty....Pokud se tedy nic nestane, a já mimčo donosím...
-
9.3.2011 20:28Já bych také takhle malého prďouska nepůjčovala. Resp. u nás o to ani nikdo zájem neměl a když si malého jednou, poprvé a naposledy, vzala tchýně, to mu byli asi tři týdny a šla s ním na hodinu ven, málem jsem celou dobu stála u okna, jestli už se vrací. S malým jsem takřka pořád já a nebo manžel. Ani jedna babička ho nevozí. Mamka mi ho občas pohlídá na chvíli doma, to když jdu třeba k zubaři. Jinak s ním občas jde ven manželova sestřenice, ale u ní vím, že je v bezpečí. Větší angažování babiček bych v současné době uvítala. Nemyslím tím víkendové pobyty, ale kdyby s ním jednou týdně šla alespoň jedna na hodinku, dvě ven, nezlobila bych se. Ale je už větší. Je mu 17 měsíců. Co se týče chorob, jsem málem šílená a s každým pupínkem jezdím k doktorovi. Kamarádce umřel chlapeček na meningitidu a já jsem z toho málem blázen. Jinak jsem také každého nutila neustále mýt si ruce, to už jsem ti psala. S malým v posteli většinou nespím, když byl malý, jako tvoje princezna, striktně lehával v postýlce na zapnutém monitoru. A i tak jsem k němu chodila se dívat, jestli dýchá. Teď už si ho občas do postele k sobě beru. V noci často špatně spí a volá mě. Tak se pak zachrujeme spolu pod peřinu a je nám fajn
Je normální, že dítě na své matce visí, pokud o něj celodenně pečuje. Je závislé, bez matky nejisté. -
9.3.2011 20:35Neboj, určitě je to normál. Přeci jenom jsi miminko 9 měsíců nosila v bříšku a určitě jsi se na něj moc těšila
Mám 17 týdenní holčičku a taky ji opatruji jak oko v hlavě. Bohužel mamka bydlí v jiném městě, takže jí vidím jednou týdně. Hrozně ráda bych jí malou dala na vožení a já bych si chvilku dáchla, nebo pořádně poklidila. S tchýní bydlím v jednom baráku, jezdí sem jednou za 14 dní a bohatě mi to stačí. Pořád mi chodí do bytu, říká co by se mělo a nemělo. Takže té bych kočárek asi malou nedala. Je strašně nedochvilná.Tak si nedokáži představit, že jí dám malou na hoďku vem a ona přijde za 3 se řvoucí malou Určitě Tě ten urputný záchvěv, že nikomu malou nepůjčíš přejde. Těším se až jí tu nechám manželovi a půjdu si třebas na chvilku někam sednout 
Tak držím palečky a užívej si maličké, strašně rychle to letí -
9.3.2011 21:16Ahojky,
neboj, je to normální. Já jsem nesvá, když k nám přijede třeba ségra a chce si malýho pochovat, upřímně jí ho nechám jen na chvilku a už si ho beru pod nějakou záminkou, že potřebuje přebalit nebo chce napapkat a tak. Jsem s malym celý den jen já a pak navečír manžel. Starší dcerka jezdí jen k babičce a dědovi z manželovi strany, u nikoho jinýho nebyla, potřebuju je mít prostě pořád pod dohledem. To, co dneska člověk slyší v televizi je děs a já se už teď bojím až půjde Kačka poprvé sama do školy. Vim, že je neuchránim před všim, ale budu se o to snažit ze všech sil. -
9.3.2011 22:13
mám zhruba stejně starého chlapečka a jsem s ním u svých rodičů. Šestinedělí jsme jakž takž zvládli, ale teď na mě padla tak šílená únava, že už bych z toho opravdu začala šílet. Malý má už od porodnice divný způsob kojení a spaní, takže kojím téměř neustále (mezera je tam maximálně tak půl hodiny) a mezitím mi usíná a to pro změnu zase jen na mě, když si myslím, že tvrdě spí a chci ho dát jinam je hned vzhůru a křičí jak na lesy. Těhotenství bylo hodně stresové skrz partnera a ten prcek je opravdu jen a jen maminčin. Kolikrát se od něj dostanu až kolem poledne, abych si vyčistila zuby, jídlo zvládám s ním na klíně už celkem dobře, výprava k doktorovi je těžký boj. S kočárem to dělám tak, že s ním jdu já ven a čekám až usne a pak jsem vděčná za kohokoliv z rodiny, kdo se ho aspoň na hodinovou procházku ujme a já běžím domů vyprat, vyžehlit, uklidit, nakoupit...prostě co je potřeba a s ním to nejde.
Na kontrolu po šestinedělí jsem se ještě nedostala,prostě od něj nemůžu odejít, klidně bude řvát i několik hodin v kuse. Problém je i jít narychlo do sprchy, na záchod, vzdálit se z místnosti.
Jediný pokrok co je, že už hned nebrečí, když se na něj někdo podívá.
Doktorka říká, že i takové děti jsou a že z toho vyroste a já si říkám, už aby to bylo... -
10.3.2011 6:09Je to normální, mám dvouletou dceru a teprve nedávno mi přestalo dělat potíže ji někomu na chvíli svěřit. I když jí byl skoro rok a tchýně s ní jela na procházku v kočárku, stejně jsem si pořád říkala, jestli ji nenechá třeba brečet.... Jsi máma a strach o své dítě budeš mít už napořád (i když už bude dospělé
), ale ta úzkostlivost odezní, jen počkej, až bude mimčo trochu větší, bude se to lepšit. Moje dcera je teď už samostatná, tak vím, že se o ni zvládne postarat už kdokoli a nedělá mi to problémy, ale když byla malá, byla jsem na tom stejně jako ty. -
10.3.2011 7:25
Já na tom byla stejně. Tcháně měla zaezčátku představu, že si ho veme na procházení pomalu na celej den, ale já malýho kojila hodně často, tak sem todle striktně zatrhla. Netvářila se nadšeně no.....ale bylo to moje rozhodnutí. Jednou, když byly malému 3 měsíce sme šli s manželem na akci - no byly sme tam asi 5 hodin. a malej musel u babičky tak šíleně řvát bo spal celou noc a snad do 9 do rána......což předtím neexistovalo. Takže asi tak. teď osu malému tři roky, naši bydlí daleko, tak tam nějaké hlídání nehrozí, manželovi rodiče ho teď mívají celkem často. tedy nezneužívám je, když si potřebuju něco vyřídit nebo tak. A je tam zvklej, tak už je to OK. A sem i já v klidu, protože vím, že je v dobrých rukou.
-
10.3.2011 7:52Je to fakt normální. U někoho je to silnější, u jiného méně. Ale dokud ten uzlíček je ještě naprosto nesamostatný, tak strach je a bude. A to i u dalších dětí. Mému poslednímu klučíkovi jsou 4 měsíce a teprve teď zjišťuju, že mi to trochu přestává vadit ho někomu půjčovat. Ale když byli děti malinkatý (a to všechny 4), tak bych je nejraději nedala z ruky. Ne, že bych ho pořád chovala, ale nesměl na něj dohlížet nikdo jiný než já. Když si ho do ruky bral někdo jiný, a to i babičky, tak jsem měla uvnitř pořád napětí a hned bych jim ho vytrhla z ruky. Věděla jsem, že mu neublíží a že mají všichni velké zkušenosti s dětmi, ale to napětí pořád bylo. V hlavě mi běhalo, že ho určitě přebalí špatně, že mu nebudou dobře držet hlavičku. Mám svoji mamku i tchýni hrozně ráda, ale ve chvíli, kdy drželi mimčo se z nich stávali pomalu úhlavní nepřátelé. Takže normální to je. Postupně se to zlepší, ale strach si myslím bude pořád. Já se teď i bojím jezdit autem. My prostě svoje děti známe nejlépe, víme, co potřebují, jak reagují. Proto se nemůžeme od nich odpoutat. A ti mrňouskové to také vědí.
-
10.3.2011 7:58Strach o dítě je normální,ale nic se nemá přehánět.Hodně záleží na tom,komu miminko svěřuješ.Je jasné,že takhlé malý špuntík nemůže být od maminky dlouho pryč,ale nevidím nic špatného na tom,když bys ho na 1-2 hod. půjčila tchyni do kočárku na procházku.Není snad padlá na hlavu,aby nechala malou 2 hodiny plakat,nehledě k tomu,že miminka obvykle v kočárku spí / náš malej tam spí líp než doma /.Já jsem docela ráda,když si některá z babiček prcka vezme na prochajdu,vím,že je o něj postaráno,jsme na mobilu,kdyby něco a já mám aspoň čas něco udělat doma nebo si prostě jen na chvilku odpočinout.Obleču ho,dám do kočárku a jedou.Jiná věc jsou špinavé ruce čumilů,jak psala prvosenka.Na to jsem taky alergická.
Myslím,že bys měla trošku ten strach překonat a tchyni nebo švagrové (pokud je dospělá )v nějaké té procházce nebránit.Ty si odpočineš,babička bude pyšná,že může pomoct s vnoučátkem...Nehledě na to,že pokud ví,že tvoje mamka může hlídat a ona ne,musí jí to být docela líto. -
10.3.2011 8:19
jeeejda a ja si ted pripadam jako krkavci mama
jako na moji malou princeznicku nedam dopustit, ale teda at si ji chova kdo chce kdo vsechno bude vozit jeste nevim, protoze mame teprve deset dnu a venku jsme jeste nebyly, ale uz v porodnici jsem vsem rikala, jen si ji pekne ponoste a ohlidejte, ja se jeste nanosim a nahlidam dost no a mala spi v postylce, ale my ji mame tesne u postele, takze jakoby spala se mnou. ono v te postylce je to pohodlnejsi pro nas pro obe. zbytecne bych ji budila,kdyby spala se mnou. tam ma klid.... -
10.3.2011 9:19
já to měla taky tak...ale časem to přejde až bude mimi větší...to ne že je dítě závislé na matce, ale matka na dítěti
)) u mě je to stejně, a to už má 3 roky...nerada ho někam dávám ani nemám potřebu, nerada ho někam posílám atd...a ted čekáme druhé a myslím že budu ráda když mi to první někdo pohlídá) -
10.3.2011 10:30
Hele moje švagrová má čtvrté dítě, je mu třičtvrtě roku. Spí s ním v posteli (což já dělala taky a nemám proti tomu ani Ň) a když ho někdo jinej chová, tak s ní šijou všichni čerti. Za chvíli už slyšíš: "už mi ho dej". Nedovedu si představit že by ho třeba dala někomu na procházku.
A já vlastně když o tom tak přemýšlím jsem na tom byla s malou obdobně. Přešlo to postupně jak roste. Taky jsme na tom pracovaly, aby na mě nebyla tak fixovaná a nesamostatná. Hodně jsme chodily do různých mateřských center a kroužků pro miminka, takže se postupně učila být i s dalšími dětmi (i když jsem tam byla s ní), což jí asi taky motivovalo abych jí nebyla pořád za zadkem. Pak jsme postupně zkoušeli že byla třeba s mojí mamkou na hodinku a postupně víc a těsně před nástupem do školky jsme v létě pozvolna nasadily jesle, aby ten přechod do školky (a můj nástup do práce) nebyl takovej skok a šok.
Určitě nevychováš nesamostatnou holčičku, zvlášť když si to uvědomuješ že by se to mohlo stát a budeš proti tomu něco dělat (ale přiměřeně věku a až na to bude ten správný čas) -
10.3.2011 12:49
Taky se připojím se svou troškou do mlýna.Mám 16timěsíční holčičku a půjčila jsem ji jen na hodinu kamarádce.Nedavno jsem chtěla jít cvičit do města,kamarádka by mi ji pohlídala,ale já se jí bála malou svěřit na 3 hodiny,tak jsem nikam nejela.S rodinou bych takové problémy neměla.
