strašně nad vším přemýšlím a pak mám strach
Ahojte, pro začátek chci říct, že je mi 18 a stále navštěvuji střední školu. Odjakživa jsem vždy byla takový ten nenápadný člověk, co se sice nebojí společnosti, ale bojí se v ní prosadit a nebo být moc viditelným. Neumím si udělat nepřátelé, jsem vždy raději ta neutrální a kdykoliv se postavým někomu do opozice, tak si potom strašně vyčítám. Mám strach potom cokoliv říct, mám strach z toho, že mě ten člověk pomluví nebo mě bude nesnášet. Chci tím říct, že pro okolí jsem splachovací, ale ve mě to tak vůbec není. I když se tvářím přátelsky ke člověku, kterého nemám ráda, tak jsem na něj strašně naštvaná.
Dalším mým problémem je prezentování sebe sama. Ve škole máme přednášky, prezentace a různé zkoušení pořád. I když jsem vždy před tím strašně nervózní z toho, že něco řeknu špatně, tak tohle vždy zvládám na jedničku. Ale s jakým strachem!
Někdy, když se cokoliv stane, že třeba musím komunikovat nebo se obhájit, to mi jde špatně. Moje nachystaná řeč je vždy perfektní, ale jakmile dojde k věci, zakoktám se a už se vždy těším, až to budu mít za sebou. Jsem strašně tichý člověk, jsem hodná a důvěřivá. S čímkoliv pomůžu, i když o tom nemám ani páru, ale někteří toho strašně využívají a já s tím nemůžu nic dělat. Jsem názorný příklad introverta. Ve třídě mě polovina lidí nezná, ne proto, že bych jim k tomu nedávala prostor, ale protože s introverty je to někdy na delší dobu. Potřebují čas k tomu, aby se rozpovídali a taky aby v druhém člověku našli trochu důvěry.
U lidí, které znám celý život nebo u několikaletých kamarádu jsem vždycky bavič skupiny. Nebojím se mezi nimi otevřít, protože mi dali prostor k tomu, abych je poznala a oni poznali mě. Mají mě rádi takovou, jaká jsem, protože si na nic nehraju.
A ještě mě štve jedna věc. Když řeknu ve třídě něco neobvyklého, nebo nějáký opravdu HLOD a pobavím tím všechny, že vzpomínají ještě mesíce, tak se vždy diví, že já jsem něco řekla, nebo mi stále cpou "tichá voda břehy mele". Udělala jsem si tam nějáké postavení (není špatné), ale chtěla bych ho změnit.
Nakonec nevím, jestli se ptát na nějákou radu. Možná spíš poděkovat těm, kteří si to přečetli. 
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
27.1.2014 20:19
Podle mě se nezměníš, jak se jednou v dané společnosti ,,zajedeš" tak už to zůstane, nebo aspoň tak to bylo u mě.
Na základce jsem byla tichá, nenápadná, něco podobného jako popisuješ ty, vůbec jsem nebyla středem společnosti, moc jsem se neprojevovala.
A na střední jsem byla ten, na kterého se všichni obraceli, plánovala jsem výlety, zapojovala se do debaty apod. Přikládám to taky tomu, že jsem se dostala do jiné společnosti a taky tomu, že jsem začala v květnu, kdy jsem končila základku chodit s přítelem, který je extrovert, sranda sem, sranda tam, prostě mě rozmluvil a asi podpořil sebevědomí.
A teď na vysoké škole jsem zase jiná, ani ne taková jak na základce, ani taková jako na střední. Zase se kapku míň projevuju mezi ostatními, sice se zapojuju do diskuze, ale ne tak moc jako dřív. Už vážím trošku slova, co řeknu, co ne.
Ale jinak se spolubydlícíma, přítelem a rodinou jsem úplně otevřená.
Takže si myslím, že změna může nastat jen když se dostaneš do jiné společnosti a to se asi nepodaří každému. Můj názor, nevím, jestli to platí nebo ne. Každopádně u mě to tak bylo.
Jen ještě dodám, tu vlastnost, jak píšeš, že se všemi jsi kamarádka, neutrální, tak tu si zachovávám všechny ty etapy
-
27.1.2014 17:51Úplně jako bych četla sama o sobě. Jsem úplně stejná. Teda já se snažím být před okolím silná, ale moje dušička se ve mě krčí a čeká na chybu kdy bude moct zrudnout studem, co jsem to zas vyvedla. Taky jsem se snažila otevřít lidem, nebýt ten introvert. Chvíli mě to pěkně štvalo, že jsem taková. Ale samu sebe nezměníš. Prostě jseš, jaká jseš. A když se budeš snažit se změnit, akorát si ublížíš. Na to jsem přišla já. Taky vím, že všechny lidi ve třídě nepoznám a oni nepoznají mě, ale vybudovala jsem si kolem sebe partičku s kterou se cítím dobře a nic jiného mi neschází. A řeknu ti tajemství. Někdy i ve své partě nejlepších kamarádů se cítím méněcenná. Protože když chci něco říct, musím to opravdu zařvat, protože mě vlastně nikdo ani neposlouchá.
-
28.1.2014 8:27Měla jsem a mám to hodně podobně, stejně tak moje sestra a brácha. Dědictví po mamince
. Sestře pomohly bachovy kapky v tom stylu, že je schopná mluvit na veřejnosti, s cizíma atd. Mě trochu pomohla vysoká škola ale došlo mi, že nemá smysl s tím bojovat. Odstěhovali jsme se s přítelem do vesničky, kde moc lidí nebydlí, spíš jenom chataři, přes zimu je tu téměř mrtvo a to mi vyhovuje. Když potřebuju, mám 2 kamarádky, kterým můžu zavolat nebo napsat, navštívit je.
Jsi plnohodnotný člověk! Introverti to mají trošku těžší, ale záleží, jak se k tomu postavíš. Já jsem třeba ráda -
28.1.2014 23:51
Souhlasím s názorem, že změna prostředí nebo společnosti ti může prospět. Sama to nyní zažívám. Ono je potřeba se trochu otrkat, aby člověk získal nějakou jistotu, pak už to jde lépe. A názor, že by se měl takový člověk stranit společnosti-no, nevím, to asi taky není úplně dobré, ale zase každý introvert je jiný. Já jsem taky spíše introvert, ale i tak ve mně dřímá extrovertní dušička, která si razí cestu ven. Problém je, že si nevěřím, taky vymýšlím různé teorie a dostávám se do schíz..jo, hold hlava je sviňa
Jo, ty pro druhé nemusíš dělat nic, vždycky se najde člověk, kterému tvá ochota náramně vyhovuje. Jenomže, a to je taky problém a otázka, zda ten člověk je s bude kamarád nebo je to jenom další vyžírka. Asi se to pozná zkušenostmi. Nebo, co myslíte? Dá se odhalit zavčasu?
