životní sen, který si už nikdy nesplním. Jak se s tím vyrovnat?
Ahoj, řeším delší dobu něco, a pořád mi to trhá srdce. Měla jsem dva životní sny, jeden se týkal pracovní stránky, což souviselo s přestěhováním do zahraničí, práce která je zároveň vášeň, něco co opravdu miluju, takový to když se ti rozzáří oči a roztřesou ruce vždycky když se dostaneš do toho prostředí, víš o tom oboru všechno, ale zároveň pocit zlomenýho srdce pokaždé když si uvědomíš, že toho nemůžeš být součástí. Tenkrát když na to byl správný čas, tak jsem řešila úplně jiné starosti a na tuhle možnost jsem na pár let "zapomněla", dodnes si to vyčítám když tenkrát byla ekonomická krize v česku a já jsem dva roky marně hledala novou práci, že jsem si nevzpomněla na můj plán a sen, a nešla jsem si za tím, místo toho jsem makala po fabrikách a přemýšlela jak vyjdu příští měsíc. Přitom jsem dávno mohla žít svou pohádku. Později už jsem práci měla a uvědomila jsem si, co jsem doopravdy chtěla dělat, jenže jsem zase byla ve věku, kdy jsem byla "nejchytřejší na světě" a myslela jsem si, že si ze mě všichni sednou na zadek, bylo mi to jedno, prostě jsem to šla zkusit. Nepřipravila jsem se tak jak by se očekávalo, nesplnila jsem nějaká kritéria která by ale časem šla relativně jednoduše odstranit, a v tu chvíli to nevyšlo. Já jsem jen v duchu pokrčila rameny a řekla jsem si no co, nevyšlo tohle, budu se soustředit na svůj druhý životní sen. Což bylo najít skvělého manžela a mít rodinu, což se mi podařilo relativně brzo poté. Neříkám nic, jsem šťastná a říkám si, že to tak prostě mělo být. Už je to takových 10 let, co to v sobě řeším. Pořád si vyčítám, že jsem tenkrát neudělala jiný kroky a rozhodnutí, mohla bych bydlet v super zemi, žít vysněný život a dělat to co miluju. Možná by to nebyla až taková pohádka jak si to maluju, chápu že všechno má svoje negativa. Ale pokaždé když vidím někoho, kdo dělá tu práci a žije ten život, je mi hrozně. Vidím tam sebe. Jenže teď už jsem na to zaprvé "stará", těm lidem je 20+ a mě je 30+. Mám rodinu a s tou je to skoro nemožné. Kromě toho taky byt na hypotéku a stěhování do zahraničí si s dětma neumím představit. Prostě ujel mi vlak a je šílená představa že zbytek života budu muset žít s myšlenkou, že jsem to prvotřídně podělala. I s tím, že vim, že osobnostně i zkušenostma bych teď na tuhle práci byla perfektní.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
20.4.2022 10:29Lidově na tohle existuje termín "pláč nad rozlitým mlékem". Znám spoustu rodin, co s dětmi odjely do zahraničí, ty děti měly pak samy lepší vyhlídky, víc možností, protože studovaly v angličtině. Člověk 30 plus stráví dalších 30 let v produktivním věku, takže z toho cítím spíš sebelítost a strach něco změnit než "ujetý vlak".
Příklad: Moje mamka už třeba skoro dvacet let lituje, že nenabídla za vedlejší byt o 100 000 víc, přestože na to s tátou v pohodě měli. Zpětně jí to připadá, že "byl za pakatel, mohla tam bydlet babička, třeba by neumřela", občas dodá: "a vy jste tenkrát říkali, že byste vedle nás nikdy nebydleli" (podotýkám, že já byla v páté třídě a brácha ve třetí
)... Vždycky když to slyším, říkám si akorát, komu tohle skuhrání pomůže.
Dala jsem ten osobní příklad, protože jestli to uvidíš v něm, snad to uvidíš i u sebe. Ke snu vede víc než jedna cesta, sny se proměňují, ale jestli budeš třicet let brečet a vymlouvat se na to, žes měla rodinu, a nedej bože jim to ještě předhazovat, tak budeš teprve stará bába, co to podělala.
Přeju ti, abys našla cestu, jak si sen splnit, i kdyby nevedla tak přímo, jak mohla dřív. -
20.4.2022 14:22
Taky jsem mela velke plany ale .... jsem stastna za to co mam, mam super deti a uzasneho manzela. A kamaradka vedle me tu karieru ma, do sveta vycestovala, ma miliony na ucte a to nekecam.. delala tam 7 let v sautske arabii, tady ma pod sebou 50 nemocnic ..ma vsechno na co si ukaze, luxusni dovolene, obleceni zivot v luxusu.. ale za sebou 3 stroskotane dlouholete vztahy .... jestli rychle nenajde nekoho s kym zalozit rodinu tak mozna uz deti mit nikdy nebude... a to byl jeji velky sen taky... je mi ji lito, je sama... vis, kdyz neco chces, musis neco zase obetovat a tak to chodi... kazdopadne umeni je zit ted a dnes a ne litovat a litovat co mohlo byt jinak zivot tak rychle utece, ze si za chvili budes vycitat ze sis vice nevazila kazdeho dne ktery jsi dostala.jako dar a nevazila tolik toho co mas ted... umeni je byt šťastný s tim co mam a vazit si toho... zivot utika mezi prsty.... zacini si vazit malickosti a nemysli si ze pohadka by bylo to o cem snis... realita muze byt uplne jina a nakonec zjistis ze jsi ztratila zivot pro neco ale uzasne je spise zit tu pro nekoho.. a jen pro sebe
-
20.4.2022 10:04
A proč se toho vzdát??? Nechte vyrůst děti a tradaa do světa. To, že si člověk nemůže své sny plnit teď neznamená že nemůže nikdy .
-
21.4.2022 12:12
Hledala bych cesty jak to vše propojit. Hrozně záleží co tedy děláte za práci, idealni je s PC, kde si muzete vzut "homeoffice" nebo úplně trvalo delat "remote" vzdáleně. Zkuste si i takovou praci vygooglit. Pak vyřešit děti, školkove jsou relativně v pohodě, skolky jsou i v zahraničí, s jazykem to může být zpočátku těžké, ale mále deti jsou hodne adaptabilni. Se školou povinnymi detmi byvh vyjela do zahraničí třeba jen na ty 2mes letnich prazdnin
. No a hypoteka-muzete ten byt/dum pronajmout a platit si najem v zahranici . Přesně tyto moznosti také pořád zvažujene, kombinaci jak to udelat je mnoho, dulezity je prvni krok, i treba to ze si vyhledate informace jak by to sloudelat -
20.4.2022 15:57Stále razím heslo Život začíná po čtyřicítce
Neohlížela bych se na věk a hledala bych cesty, jak si uskutečnit i ten druhý sen, třetí, čtvrtý. Někdy pro nás život totiž nachystá něco ještě hezčího Když si uvědomíš, že jsi ve správný čas na správném místě a vše je tak, jak má být, jaké možnosti se před tebou otevřely? Průměrný věk dožití je cca 80 let, takže tu větší polovinu máš ještě před sebou. Prober s manželem, s rodinou možnosti, mluv o tom ve svém okolí, hledej příležitosti, pracuj na tom každý den. Držím palce.
