Jak se smířit se smrtí blízkého člověka?
Ahojky,
smutné téma, ale bohužel patří k životu 
V sobotu 14. května po krátké, těžké nemoci zemřela babička. 7 týdnů ležela v nemocnici na JIPce, po těžkých operacích. Chodila jsem za ní obden, někdy byla veselá, někdy smutná, někdy komunikovala, jindy mlčela. V pátek 13.! jsem tam byla s mojí mamkou opět na návštěvě. Den předtím měla za těch 7 týdnů další, už třetí náročnou operaci. V ten pátek 13., když jsme tam přišly, tak nám řekla AHOJ. A to bylo její poslední slovo, pozdrav, který nám řekla. Druhý den, kolem 5. hodiny ranní ji srdíčko dotlouklo naposledy.
Bydlela s námi v rodinném domku, takže jsem s ní byla každý den v kontaktu, každý den jsem s ní viděla. To její AHOJ, pořád slyším, pořád ji vidím na nemocniční posteli, všude..Jakmile vidím její oblečení, hrníček, postel, prostě všechno její....brečím
Asi položím špatnou otázku, ale chtěla bych vědět, jak dlouho Vám trvalo, než jste se z toho dostaly a co dělat, abych se s tím brzy smířila???
Děkuji Vám za odpověďi!!
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
5.6.2011 22:22Nic s tím neuděláš, maximálně se nějak rozptýlit. Mě před 3 roky asi umřela prababička. Ještě ted když si na ni vzpomenu derouse mi slzičky. Jediné co je možné poradit je drž se!!
-
5.6.2011 22:23Dědeček se mi oběsil, když mi bylo 8.. Byla jsem malá a tak jsem to nechápala, rodiče mi tenkrát řekli jen nějakou výmluvu, až po čase jsem zjistila, jak to doopravdy bylo..
Druhý dědeček zemřel na selhání slinivky, když mi bylo 13. Měl silnou cukrovku a pak se dostal do nemocnice, chodili jsme za ním každý den, někdy nás poznal, někdy nevěděl, kdo jsme. :´( Tento dědeček, teď aby to neznělo divně, ale byl mi bližší, trávila jsem u dědy a babičky hodně času, jezdila jsem tam se svými 3 souroenci a i se sestřenkou a bratránkem každou chvíli na prázdniny. Milovala jsem to tam. Milovala jsem chvíle s ním. A pak odešel. Dodneška, když tam vejdu, koukám na jeho místo u stolu, jak tam sedával a obědval, koukal na televizi a já dodneška čekám, že jednou přijdu a on tam bude sedět.
Nemám pro tebe asi dobrou zprávu, ale to opravdu umí zmírnit jen čas. Nikdy se to nezahojí. Nikdy to nepřestane bolet. Jen čas trochu uleví. Zkus na to nemyslet, zabavit se.. Je to těžký, ale časem to bude lepší, věř mi.
A já už víc psát nemůžu, protože brečím jak želva...
Přeji Ti hodně štěstí a síly! -
5.6.2011 22:59Tak předem je mi to líto. Ale nic s tím neuděláš, jen že se budeš radovat z každé maličkosti, ale upřimě, mě umřel děla před 11 lety, byl pro mě hodně moc důležitý člověk. O to víc to bolelo, když umřel před vánosci, je pravda, že od té doby je nasnáším a ani malý to nějak nespravil. No a nesmířila jsem se s tím doposud. Pořád bulím, vadí mi, že nevidí toho mého raráška, nevidí jakého mám chlapa, jak se prostě máme a nemůže být tady s námi a to je hodně těžké. Takže žádná rada, jen se radovat z kažké maličkosti a myslet jen na krásné chvíle strávené s babičkou. Říká se čas přebolí, ale co je to čas, pro každého to je prostě jinak dlouho. Přeji hodně moc sil!
-
5.6.2011 23:00Vyhrkli mi z toho tvýho příběhu slzičky
Bohužel život je krutej a každý jednou zemřeme. Mě například zemřel strejda ve 40 letech, babička v 67.... Taky jsem to těžce nesla. Důležitý je, aby měl člověk podporu v okolí, hlavně v rodině. Neboj ono to přebolí a vzpomínky Ti navždy zůstanou v paměti. Mysli na to dobrý, co jsi s babičkou zažila a brzo to přejde, uvidíš. Vystav si její fotku a třeba si s ní povídej a bude Ti líp. Hlavně se neuzavírej před světem, když o tom budeš chtít mluvit, mluv a vybreč se. Uleví se Ti. Tak hlavu vzhůru, určitě máš kolem sebe spoustu lidí, kterym na tobě záleží a který s tebou soucítí. Drž se..... -
5.6.2011 23:03
Mně když bylo 11 zemřela mi maminka, bylo to hrozný a je to pořád hrozný (je mi 25), všude jsem ji viděla, pořád se mi o ní zdálo, pořád jsem měla před očima poslední společný den (pamatuju si ho do dnes). Puberta byla příšerná, Vánoce už nikdy nebyly Vánocema... Tak nějak mluvit o tom jsem mohla tak kolem 18ti let, takže mně to trvalo 7 let, než jsem se s tím tak nějak vyrovnala.
Chce to opravdu čas. Možná by Ti pomohl i psycholog, mně nikdo nikam nevzal, možná to byla chyba a mohla jsem se s tím vyrovnat už dříve. -
5.6.2011 23:08
Tady opravdu pomůže jen čas....Když mi umřela babička,říkala jsem si že je jí už dobře,nic jí nebolí....teď je to cca rok a půl,často na ní vzpomínáme,smějeme se různým příhodám.Slzičky ukápnou už jen občas, když si uvědomím,že si nikdy nepochová mého synka,moc se na první pravnoučátko těšila,ale nedožila se ho.Takový je život,je to těžké,ale jednou to musí přijít a když ti babička odešla v klidu,milovaná svými nejbližšími,tak měla ten konec života pěkný.Možná to zní divně,ale vím o čem mluvím.Jsem zdravotní sestra,během mé praxe jsem viděla odejít hodně lidí a ne všichni měli takové štěstí.Tak se drž,zase bude líp.
-
6.6.2011 7:30
Je mi to líto
Chce to hlavně čas. Mě před dvěma měsíci, na moje narozeniny, zemřel tatínek. Pořád mi to jen postupně dochází, zatím je spíš horší, než lepší, pokaždé brečím, když si uvědomím, že už spolu nikdy nepromluvíme. Také mám stále v hlavě poslední chvíli, kdy jsme spolu mluvili.
Jediné, co mi pomáhá je vědomí, že si prožil hezký život, i když krátký, že si do poslední chvíle užíval života a netrápil se. Nechtěla bych, aby tu byl s námi dýl za tu cenu, že by se trápil (měl rakovinu).
Je to pro mě o to horší, že čekám miminko a hrozně, hrozně moc mě mrzí, že se taťka toho vnoučátka nedožil, že ani moje starší dcera, které jsou dva roky, si dědečka nebude pamatovat.
Je to hodně těžký, několikrát se mi o něm i zdálo, to se pak vždycky probudím ubrečená.
Už nemám ani jednu babičku a dědu, s jejich smrtí jsem se vždycky vyrovnala celkem rychle. Teď to je horší, myslím, že to snad nikdy úplně nepřebolí, ale člověk se s tím musí naučit žít, občas zavzpomínat, ale jinak si užívat života a pokud možno se moc netrápit.
Musíš si říkat, že si svoje babička už odžila, že se moc netrápila a odešla spokojená. Nesmíme myslet na sebe, že je nám smutno, ale na ty blízké, kteří odešli, že je jim dobře, nic je netrápí, přejme jim to.... -
6.6.2011 8:49Ahoj Na tohle se neda Zapomenout, odesel ti nekdo koho jsi mela moc rada!! Me umrela babicka pred 7lety a porad, kdyz koukam na fotky a vzpominam na nase spolecne dny,,,porad placu a ani po 7letech nemuzu uverit tomu ,ze mi odesla..Jeste tedkom, kdyz si vzpomenu na to jak dva roky bojovala s tou zakernou nemoci,,:'( Tak jsem rada,ze ted uz jen odpociva ,a nic ji netrapi....
....Vim,ze je porad semnou....A tva babicka s tebou urcite taky!!!!!!
Jednou se tam nahore spolu vsichni potkame,a budeme spolu vsichni pohromade.... Nestyd se za slzicky,, vzpominas na nekoho koho jsi milovala, ale ver mi , ze je babicka porad s tebou !!!! -
6.6.2011 9:15
Ahojky. Taková událost v rodině je vždycky moc smutná věc. A vůbec když s tím člověkem žiješ v jednom domě a máš s ním krásný vztah. To ho pak ještě dlouho všude vidíš. Zažila jsem něco podobného s dědečkem, který když zemřel, mu bylo bez pár měsíců 100. Byl to požehnaný věk, ve kterém musíš se smrtí už počítat, ale stejně jsem se s tím vyrovnávala hodně dlouho a ještě teď po kolika letech na něj často vzpomínám se slzami v očích. Ale opravdu jediný lékař na smutek je čas. Mě hodně pomohli kamarádi. Hlavně se neuzavírej do sebe a nemysli na to pořád. Zkus se zabavit nějakou činností. Samozřejmě se na to nedá zapomenout, ale zkus zaměstnat mysl něčím jiným. Přeju Ti hodně sil a uvidíš, že zase bude líp. Prostě takový je život.
-
6.6.2011 9:46
Smrt je normální součást života tak jako narození. Mám to asi jednoduší protože reinkarnace mi přijde jako logická záležitost, takže, když někdo umře a je starý a přišel prostě jeho čas, tak si říkám, že je to dobře, protože další život bude mít lepší než ten předchozí. U nás v rodine umřela babička - před třemi týdny, a já na jejím pohřbu jsem neukápla ani slzu, protože byla už dlouho nemocná, vůbec s nama nekomunikovala. Myslím si že je lepší umřít než trpět. Čas určitě všechno spraví, hlavně se v tom neutápěj a mysli na ni jenom v dobrém a na dobré věci které jste spolu prožily a věř mi že se určitě zase někdy potkáte..
-
6.6.2011 11:12Ahoj, nejdříve upřímnou soustrast, vím, jaké je to těžké. A mám pro tebe radu: nech tu bolest projít. Když budeš cítit, že se ti chce plakat, plakej. Když budeš mít vztek, tak si zařvi nad nespravedlivostí života. Ale když tě někdo rozesměje, tak se nebraň ani smíchu, funguje totiž jako lék. Mně už bohužel umřelo hodně blízkých lidí včetně některých z rodiny a ta doba, kdy smutek přešel, trvala pokaždé jinak. Pokud to byla vzdálenější teta, tak třeba dva měsíce, když to byl někdo hodně blízký, tak klidně i rok. Záleží případ od případu, ale čas rány zahojí a i kdyby je neměl úplně zacelit a měla ti zůstat jizvička, tak věř, že krvácení prostě přejde. Nejhorší je ten první měsíc nebo dva. To je nejintenzivnější. Pak to bude také těžké, ale jinak, míň "krvavě".
-
6.6.2011 16:46
Je to těžké, mi babička umřela před půl rokem, potřebovala každodenní péči, takže jsem se o ni starala já. Ale možná jsem to měla lehčí tím, že to člověk každým dnem čekal. Nejhorší byl pro mě pohřeb, ta přestava, že tam leží někdo milovaný
potom se mi o tom zdálo, nechtělajsem nic sama v noci nebo ve tmě dělat/chodit a mívala jsem ,,strach,, že se mi někde zjeví a tak, ale trvalo to 2-3 měsíce a teď ne, že si nevzpomenu, to jo...ale já jsem realista, flegmatik, takže si myslím, že jsem jedna z těch, které to vzaly docela dobře, měla těžkou nemoc a v podstatě se jí tím ulevilo, vím, že to možná bude znít hloupě, ale vídávala jsem ji denně, strašně se trápila a jak jsem ji viděla ten den, spokojeně tak ležela, bolelo to, strašně, ale ten pocit, že ji je asi líp, to bylo na tom to krásnější... -
15.10.2021 1:01
Každý si musí najít tu svoji cestu. já vzpomínám vždy na to pěkné co jsem s dotyčným měla. Co jsem však nezvládla, tak vyklízení bytu po úmrtí po mé matce, který zemřela přímo v tom bytě. Musela jsem si na to sehnat profesionální firmu, která se na tento úklid specializuje https://vyklizenipoumrti.cz/vyklizeni-po-umrti/
