Jsem na dně...
Dobrý den, je to třičtvrtě roku po porodu a já onemocněla, po jednom stresovém zážitku se bojím chodit s dítětem ven, rozbuší se mi srdce, začnu se klepat a mám pocit, že odpadnu. Začala jsem se tedy léčit. Jsem schopná jít ven pouze s mužem. Je to tak strašné, jak to půjde dál. Jediné štěstí je to, že denně ven s kočárkem chodí můj. Připadám si méněcenná, zničená, na dně. Najde se někdo se stejným problémem, nebo někdo, kdo by mě trochu povzbudil. Je to příšerné, tolik bych si přála, aby bylo vše normální a já neměla strach. Když si vzpomenu, jak jsem vždy ráda chodila ven, co se stalo? Jedině vím, že problém je v tom, že se přehnaně bojím o své dítě už od jeho narození. Omlouvám se za myšlenkový mišmaš, ale asi se potřebuju vypsat. Přeji všem mnoho šťastných chvilek a dík za vyslechnutí.
Související články v encyklopedii
-
Gestační diabetes mellitus
Těhotenská cukrovka
Těhotenská cukrovka postihuje 3–5 % těhotných žen. Jste jedna z nich? Jak se tato porucha zjišťuje a co to znamená pro vás a vaše miminko?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
18.5.2016 12:52Určite sa z toho dostaneš, som si tým istá. Starostlivosť a obava je super ale len do určitej miery, potom to už je choroba, ktorá vadí tebe a časom bude aj dievčaťu.
Odporúčam aj sedia s psychológom, s ktorým prídeš na to, čo sa stalo.
Je to až také zlé? Nedá sa ti tak racionálne so sebou porozprávať, že veď sa Neni čoho báť a skúsiť ísť von, zober si kamarátku. Určite máš niekoho blízkeho komu sa môžeš popritom zdôveriť, čo ťa pochopí. Skús sa zamyslieť, čo sa stalo, bojíš sa niečoho konkrétneho? Je mi ľúto čo prežívaš úzkosť je strašná -
18.5.2016 13:29
Já tedy nemám úplne ten stejny problem,ale dá se rict,ze podobny. Nedavno jsem skoro bourala a od te doby mam hruzu z rizeni. Ale snazim se s tim bojovat. V aute to rozdycham,pomaha me hluboky nadech vydech a opakuju to,dokud necitim "ulevu".. Jedu treba kratsi vzdalenost, kde jsem se driv rozhlidla 2x ,rozhlidnu se dnes 4x.. Potrebuju ziskat tu "jistotu". Treba to mate stene, potrebujete jen ziskat tu jistotu,ze bude vse ok. Urcite to prejde,i kdyz to nebude ze dne na den,chce to cas. Jdete treba kratkou vzdalenost,pak delsi ,delsi..Pomalu,vsimat si jinych veci,prirody treba..Hlavne klid. Bude to dobry,nebojte
Drzim pesti! -
18.5.2016 23:08
Podobnou věcí trpím vždy tak rok až dva po jakékoli prodělané narkoze. Pokud předemnou někdo upadne, či se mu udělá špatně nebo se dva lidé hádají moc nahlas či vicítím agresi okamžitě mám záchvat. Celá ztuhnu, nemůžu se nadechnout občas začnu i modrat. Ale tak do roka dvou mě to přejde. Nemám doslova strach chodit ven, ale třeba v bouřce nejsem schopná vyjít z domu. Jednou jsem i vyhledala psychologa. Poradil mi jogu, klidová dýchací cvičení a když se taková situace stane opravdu mi nezbyde než ji prodýchat. Zatím to neřeším nějak víc protože vím co to způsobuje a týká se to pouze mě ne dětí (zatím žádné nemám).
-
18.5.2016 16:29Ahoj, řekla bych ze trpis panickou uzkostlivou poruchou.. Ja ro mela po prvním dítěti a dost dlouho. Myslela jsem, ze uz nebudu nikdy normální.. A asi za dva roky jsem se z toho dostala. A ted po dceři se mi to zase trochu vratilo... Doufám, ze se opět z toho dostanu.. Kdo nezažije nepochopí.. Kdyz by jsi chtěla vědět více, nebo si psát klidne se ozvi
-
18.5.2016 18:20
Jednoznačně se léčit a nechat si pomoci i psychofarmaky. Je to boj na dlouhá léta, ale časem se to zlepší tak, že budeš normálně fungovat. Hlavně nebýt na to sám a neodmítat léčbu. Držím palce.
-
18.5.2016 21:56Žeby úzkostný syndrom a obsedantně-kompulzivní porucha? Není co závidět. Na druhou stranu, třeba taky pro uklidnění, trpí tím možná daleko víc maminek, než si myslíš. Ono těhotenství, porod a náročné období po něm je velmi často spouštěčem těchto a podobných "chuťovek". Stavy, které popisuješ, důvěrně znám (pocit, že se každou chvíli musím sesypat, zbláznit, omdlít, dostat infarkt nebo něco dalšího, co si nedovedu představit, ale situaci prostě nemůžu přežít při smyslech). Jednu dobu jsem taky měla hrůzu z nemocí a děsila mě i blbá rýma; dojít s dítětem k dr. bylo sci-fi, stejně tak zavést do a vyzvednout starší ze školky, jít nakoupit do ani ne 100 m vzdálené sámošky, natož nějaké výlety s děckama jako kdysi někam dál od bydliště. Milovala jsem kdysi cestování, teď mě začala jímat hrůza z toho, že bych měla pryč třeba jenom za rodiči z města, kde žiju. Představa, že bych jednou měla jít znovu pracovat, byla čirá utopie... Nedovedla jsem si to absolutně představit. Nevyhledávala jsem známé, nekontaktovala je, z případných rodinných sešlostí mě jímala hrůza. Vynořila se sociofobie a strach z věcí, které mi kdysi nic nedělali (klaustrofobie, hrůza z jízdy MHD, strach z výšek atd.) Z toho začaly plynout pochybnosti, k čemu tedy tady vůbec jsem, vše mi dlouho trvá, nic mě nebaví, do všeho se musím šíleně nutit, do toho ten iracionální strach a úzkosti prakticky na denním pořádku, stres z jinak běžných situací, praticky nulová odolnost vůči němu, pak ještě další zdravotní problémy a ve finále myšlenka, že nakonec ještě všem zůstanu tady na obtíž...
Nakonec jsem se z toho vyhrabala bez AD (to víš, že mi je nabízeli nejednou)... Začala jsem se mít víc ráda a naučila jsem se říkat NE. Navíc jsem náhodnými rozhovory s pár mamkami ve školce přišla na to, že zdaleka s těmito sračkami nejsem jediná... U mě tyhle stavy byly dány především dlouhodobým naakumulovaným stresem, nevyspáním, nemožností relaxovat, nebo trhnout se někam aspoň na chvíli bez dětí. Mít možnost být pravidelně nějakou chvíli pouze sám se sebou, věnovat se výlučně činnosti, kterou chci sama dělat, která mě těší a ne pořád jenom tomu, co musím, navíc s vědomím, že nestíhám a navzdory tomu, že pořád jedu, mám před sebou stále další a další resty. Neměla a nemám k ruce babičky či jiné hlídače, manžel byl vzhledem ke své pohodlnosti k dětem bohužel nejednou nepoužitelný. A tak měl můj "pracovní týden" 7 pracovních dní a tak to šlo 4 roky dennodenně... K tomu ta izolovanost od ostatních dospělých, s nimiž by si člověk rozuměl a nejen krafat pořád o tom samém s matkami na hřištích. Uvědomila jsem si, že si to vlastně dělám sama, že se snažím neustále někomu vycházet vstříc mnohdy i na úkor sebe, že pořád jenom dávám, dávám a dávám, ale v podstatě už nemám z čeho. Asi totální vyhoření. Našla jsem si cvičení, takže možnost alespoň jednou týdně vypadnout na chvíli z domu, promluvila jsem vážně s manželem, začal se víc zapojovat, zaplaťpánbůh to drží a je to značná úleva, i když pořád je co vylepšovat. Od té doby je to již 1,5 roku, pořád nejsem uplně ok a nejspíš už nikdy nebudu, ale vždycky si řeknu, že je to nervama, počasím (jsem od té doby hodně citlivá na jeho změny) nebo únavou. Naučila jsem se víc naslouchat tělu, kdy mám zpomalit, už nejdu na dřeň za každou cenu. Snažím se těšit z maličkostí, už nemám problém s dětma opět plánovat a vyrážet na výlety jako kdysi. Letos jsem se po 6 letech na RD vrátila do práce, to mi taky opět náramně zvedlo sebevědomí, už nejsem izolovaná. Člověk najednou řeší jiné věci, v práci přijdu na uplně jiné myšlenky, neužírám se nesmysly a navíc mezi kolegy s malými dětmi zjišťuji, že je to všude v podstatě velmi podobné.
Já narozdíl od Tebe neměla ty obsese, takže AD jsou u Tebe namístě. Věřím, že bude líp a určitě bych je jako berličku brala. Chce to ještě nějaký ten týden, ono trvá, než se vytvoří v těle potřebná hladina a tělo se s nima srovná. Určitě bych si ale našla dobrého psychologa, přijde mi, že pomoct by Ti mohl především on. Omlouvám se za román a moc Ti držím palce, ať se brzy můžeš opět ze života hlavně radovat a ne se ho bát.
