Koloběh posledních let - sebevědomí, tělo, single stav
Nemám přítele, jsem sama a už mě to vážně vadí, každý románek a úlet jen podpořil frustraci mou emoční, sociální i tu fyzickou.. Takže co může za to, že jsem ve 24 letech sama? Jen ty kila navíc (180 cm, 87 kg) nebo moje mizerné sebevědomí a spíš uzavřená povaha? Naši by jistě řekli to, že jsem tlustá. Tomu věřím víc, ale zase oni si to myslí už od mých 13ti a když jsem se koukala na fotky zpátky, nevím jestli vizáž byla důvod proč jsem si na střední nenašla kluka. Vyloženě hubená jsem nebyla ani jako dítě, ale myslím, že do normálu jsem se i v dalších letech ještě vešla. Jenže co teď? Už se to překlopilo? Podle kamarádek ze všech stran tlustá nejsem, prej sice nejsem vyhublá, ale zase mám dobře rozloženou postavu a fakt si mám jen víc věřit. Mám takovej ten klasickej typ postavy – prsa, zadek, pas (jakž takž . Někdy se mi zdálky se zdá mý tělo v normálu, sice adektávní k výšce, ale mám mindrák z toho, že trochu moc vysoké a velké Jindy se podívám do zrcadla a mám zase pocit, že jsem prostě nechutně obří a jen si celou dobu hraju, že je to jen plnoštíhlá ženskost. Snahy z posledních 10ti let o diety a sport (který jsem upřímně nesnášela) nikdy pořádně nepomohly. Naopak na uklidnění z nejhoršího pocitu osamění zabralo nejvíc romantické filmy a spoustu jídla... Až jsem to zkusila fakt od toho sebevědomí, což šlo snad ještě hůř, ale asi jsem víc vytrvala, protože ted se nebojím běhat venku mezi lidmi a neschovávám se v tělocvičně tak dozadu, že na cvičitelku vůbec nevidíš atd. A tak z toho těžím, běhám, cvičím, „tancuju“ a celkem mě to i baví!! Jen bych ted potřebovala zase něco z druhé strany. Zase nějakou další motivaci. Že bych místo jídlem a romantickými filmy se dobíjela skutečným flirtováním se stálou nadějí, že už jsem víc na dosah. Nemůžu se ani pořádně bavit s kluky, abych si nepomyslela, co si on tak asi říká. Že je to jako kdybych lezla do kytičkovaných legin ze kterých ti leze zadek – „tohle ani nezkoušet, jen se ztrapníš!“. Nechci vypadat jak úplná chudinka teď. Mám známé, kamarádky a vymetám všechny akce, ale když přijde na věc, rozhodně neumím nikoho sbalit. Naposled o mě projevil zájem jeden neskutečně otevřený a neodbytný kluk, i když mě zrovna nepřitahoval, byl to normální kluk – takže jsem si místo otázky, proč o mě stojí další blbec, položila otázky – co když si proště ničeho jinýho nevšimnu než pokud mě vyloženě „nekopne do hlavy“? Holky poradte prosím. Jak nahradit zajídání špatné nálady? Kde mám brát motivaci k tomu pokračovat ve sportování a zdravojedení? Už jsem zkoušela seznamky, mám pokračovat, myslíte že se tam dá někdo najít nebo radši zůstat v reálu? Můžu si s touhle postavou dovolit flirtovat kluky, můžu se nějakýmu normálnímu chlapovi líbit? Prostě kudy ten koloběh dál nahlodávat??? Dík za každou odpověď
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
24.5.2014 9:24
Ahojky Hlavu vzhůru flirtovat může s jakoukoliv postavou. Vše je o sebevědomí. A pokud máš 180cm/87kg tak to neni tak hrozné Pokud tě to uklidní tak já mám 170/90 a mám přítele 4 roky. Je teda pravda že jsem nabrala až za našeho vztahu tak moc, ale stejně. Zkus hledat i jinde než jen na kalbách, protože tam jsou většinou šukatýři co jim jde jen o jedno......ale není to pravdlem, jen moje osobní zkušenost.. Líbit se určitě můžeš a určitě líbíš!! Každý se někomu líbí
-
24.5.2014 11:09
Ahoj, jak bylo napsáno, neboj, určitě se někomu líbíš, a určitě nebude jeden. Dnešní doba nahlodává k tomu, že když nejsi jak vychrtlina z obálky dívčích a dámských časopisů, tak jsi k ničemu. Tomu rozhodně nevěř. Sama mám 170/85 a mám sklon mít z toho lečí mindrák, kdykoliv se přiblížím k zrcadlu, ale už 10 let mám přítele (6 let povýšeného na manžela), u kterého pravidelně vidím a cítím, že u něj to není na škodu, ale spíš naopak. Chlapi z velké části vůbec netouží po vychrtlinách, ale po ženských tvarech (ta genetika někde stále bude mít, že věstonická Venuše byla fakt kost ). Hlavní je ale nakonec stejně to sebevědomí. Z tvého příspěvku mi nějak vyšlo, že rodina ti v jeho budování zrovna moc nepomohla (opakování, že jsi tlustá), ale ono je hlavní aby jsi byla spokojená ty a nikdo jiný. Měla jsem stejný případ u spolužačky ze střední a po zkušenostech s ní bych možná doporučila popovídat si s nějakým příjemným psychologem a hodit se do pohody uvnitř. ono to pak půjde samo
-
25.5.2014 9:12
Ahoj, souhlasím s holkama výše asi ve všem Když jsi vysoká, nemůžeš mít padesát kilo. Myslím, že za nižší sebevědomí můžeš pěkně poděkovat rodičům, jestli ti od třinácti říkají, že jsi tlustá. K těm seznamkám, na to nikdo zatím nereagoval - klidně je zkus, dneska je tam spousta lidí... já tam poznala jednoho moc dobrého kamaráda i bývalého přítele. Aspoň když se s několika klukama sejdeš, tak se trochu otrkáš Chce to samozřejmě opatrnost a určitě taky trpělivost, najdeš tam spoustu ženáčů, co si hledají bokovku do postele, a jiných pochybných individuí.
-
24.5.2014 20:55
Ahoj, je mě 25 a jsem taky sama, sebevědomí nemám, jsem tichá, jsem introvertní a mám hodně kil navíc!!! Tak jsem se po hodně dlouhé době odhodlala a šla jsem k psycholožce! A můžu Ti říct že už po prvním setkání jsem si připadala trošku jiná, taková lepší. Nedá se to popsat, ten přesnej pocit, to se musí zažít! Teď jsem tam teda 3 měsíce nebyla (kvůli mé časové zaneprázdněnosti, dokončuji školu, pracuji při ní, takže nevím kam dřív skočit). Ale jakmile školu dokončím, zase se objednám.
Chce to se mít ráda a s tím Ti může pomoct psycholog, zkus nad tím přemýšlet a třeba se rozhodneš jej navštívit.
V dnešní době mě sice přijde, že to je stigma, když se k němu chodí .. ale já si to říkám takhle "Když mě bolí koleno, jdu k doktorovi, když mě bolí duše, jdu k psychologovi" a hned to vidím jinak
Tak hlavu vzhůru, děvče!