Mate to tak taky?
Pripadate si taky nekdy tak vyhorele? Mam rocni dite. Posledni dny kdyz rano vstavam, tak se mi chce brecet. Jsem unavena, kdyz si predstavim ten stereotyp, porad jen prace okolo uklidu, vztekaci dite, boje pri prebalovani, vareni, atd. Proste porad dokola. Ja vim,ze jsem matka, jsem zaroven hospodynka,ale nejak to na me uz padlo. Jsem jedina, a vsichni okolo jsou vazne tak stastni a usmevavi a v pohode,a nepocituji unavu a vse delaji s radosti a tvari se jako stepfordske panicky,nebo je facebook, instagram a ostatni plny pretvarky a falesnych usmevu? Nikdo nikdy nepada na hubu? A pokud ano, jak se zventite abyste byly zase ok? Protoze dnes uz mam fakt krizi a chce se mi brecet z toho, ze je teprve 8 hodin rano a cely kolotoc pred nama 
- 17.01.2017 17:50:16 - full.avl změnila kategorie otázky
Související články v encyklopedii
-
Jak krmit miminko
Kojení
Dopřejte svému drobečkovi mateřské mléko. Kojení je nejpřirozenějším způsobem krmení. Naučte se jak a co dělat v případě potíží.
-
Miminko od narození bez plenky
Bezplenková metoda
Bez opruzenin, zánětů a bez větších obtíží naučit dítě v pozdějším věku na nočník. Nejen to jsou výhody bezplenkové komunikační metody.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
18.1.2017 15:34
Jéééé, jsem ráda, že je na světě pořád tolik normálních mamin, co si sednou vedle v pokoji a zařvou si, že fakt nemůžou. Naštěstí jsem probrečela jen 8týdnů od porodu, pakmi jeden den vypovědělo tělo a manželovi konečně došlo, že mi musí pomáhat, stůj co stůj. Křičela jsem celých 8týdnů po něm, nadávala mu, vyhrožovala, že mě vidí na nohách naposled, protože za dva dny mi můžou jít potřepat rukou do nemocnice, jak se jednoho krásného dne neproberu. Třepala jsem se, brečela, skoro nepila a jedla jen v noci u odsávačky. Strachovala se o malého a mezitím mu nadávala, pak jsem zas otočila, že za to chudák malej nemůže. No protichůdné stavy. O nějakém víkendu jsem se roztřásla a dostala zimnici s horečkou okolo 39. V životě jsem byla nemocná a s horečkou doma jen 3x! Manžel se samozřejmě vyděsil, takže celý den jsem jen max kojila a ležela v posteli. Nic to nebylo a zaplaťpánbůh, že se manžel vzpamatoval a uvědomil si, že toho je na mě moc. Sice je to "svalnatý borec" s těma řečičkama, že syna mu mám předat, až bude čutat s balónem, ale nyní, co je syn starší, je s ním moc rád a to ani zdaleka nesedí, neleze apod
Takže holky, nejste samy, není nutné si hrát na hrdinky. Ty obrázky v různých deníčcích mě osobně pomáhají v šest večer každý den, když toho malého satana dám spát, se uklidnit, že je to malé milé zvířátko, které moc miluju a za nic bych neměnila. -
17.1.2017 8:13V dnešní době je móda nedávat najevo slabost, takže ano fb, instagram apod nejsou upřímné.
Já mám 8.mesicniho kluka a krizovek jsem měla spoustu, teď mám asi 5 dní lepší období. Myslím, že je to normální, že toho má člověk občas plný zuby. A ten stereotyp fakt hodně ubiji. Je třeba z toho na chvíli vypadnout, udělat si čas sama pro sebe.
Já si jdu takhle odfrknout asi 2x do týdne večer, mezi prckovou svacou a večeří, hlídá manžel, jiné hlídání bohužel pořádně nemáme. Jinak jdu buď na procházku, nebo s kámoškou, často na mši do kostela, prostě odreagovat a nabrat síly. -
17.1.2017 8:33Ma hubu padaji obcas vsichni.Jen na fb urvane dite a vynervovanou matku da malokdo.Je to to fakt jedine reseni.Obcas z toho vypadnout.Najit si chvili jen pro sebe a nektere mene dulezite veci eliminovat.Odsunout.Lip sd to rika nez dela
Taky se to ucim.Cas pro sebe najdu.S tou eliminaci je to horsi -
17.1.2017 8:58
Nejsi v tom sama. Všechny občas (někdy až moc často) padáme na hubu. Ale asi málokterá z nás dá na sociální sítě fotku, jak jsme vyřízené, každá tam dáváme fotky jen spokojené rodinky. To spíš tady si v deníčkách přečteš, že nějaké to trápení máme každá. Na mne hned po porodu padla poporodní deprese, beru antidepresiva a dopracovala jsem to tak daleko, že jsem skončila dokonce v léčebně. A to jsem u prvního dítěte žádné zásadní problémy neměla, užívala si to, chtěla spoustu dětí a naplňovala mne role ženy v domácnosti. A u druhého obrat o 180 stupňů, naprosto šílené stavy. Manžel mi i navrhoval, abych se vrátila do práce a on by zůstal na mateřské. Trvalo to dlouho (1,5 roku), ale naštěstí to nejhorší už mám za sebou. Sice stále na antidepresivech, ale už si zase užívám roli mámy, manželky, hospodyňky... Ale samozřejmě se občas objeví nějaký ten mráček, ale už takový "normální". Naštěstí po tom všem manžel pochopil, jak je to složité a začal se daleko víc zapojovat do péče o děti (ne že by to před tím nedělal, ale nestačilo to). Teď mám i spoustu času na sebe a užívám si to.
-
17.1.2017 10:17
Hele,ja jsem matka, která by mohla sloužit jako odstrašující příklad. Mám dost často podobné pocity, dokonce si občas říkám, jestli by mi bez těch dětí nebylo líp. A víš, co jsem zjistila? Není to ani tak ve dnech, kdy prudi, jako tehdy, když mám pocit, ze jsem na všechno sama. Manžel v práci, babičky mající jinou činnost, atd. Přijdu si pak jak vězeň s koulí na noze a stačí málo, abych buď rvala, nebo brecela. Řešení je jednoduchý, vypadnout aspoň na chvíli pryč od dítěte, třeba jít cvičit, nebo vzít kamosku na kafe, nebo i ty dětičky, babičku a jít třeba bobovat všichni. Teď v zimě je to na h...o. uznávám, v létě se tyhle depky snáší líp.
-
17.1.2017 10:37Je to naprosto normální!Ja mám totálně nespici dítě,k tomu nejedlika a prudice,na druhou stranu,když má lepší den,dokazu to náležitě ocenit a to teď ještě čekám druhe,takze opava
Nebýt manžela a občasného hlídání,nezvládla bych to
Ještě že nemám fb a další takové věci
-
17.1.2017 11:56
Včera jsem tak křičela na své děti,ze me dneska bolí hlasivky...Stačí
-
17.1.2017 12:14my moc nejedem v rezimu, mam deti prizpusobive, tak sme porad nekde chodili. tzn. treba 3x tydne krouzky, pak kamaradky, vylety...jooo, je to rutina, svym zpusobem stereotyp, ale na druhou stranu prijemne traveny cas
jenze tomu nejde prikazat. kazdy sme jina, kamaradky se nadsene vraci do prace a ja touzim po tretim ditku i kdyz mi lezou na nervy, i kdyz me to neba (utirani prdek, boj s vypravovanim se, oblikanim, jejich vztekani a tvrdohlavost..), tak se tu kazdy den den "tlemim" spokojenosti, jak mam uzasnou rodinu a to me uplne nabije plus to, ze vecer mam vetsinou moznost vypnout, pride chlap a uziva si deti tak, ze je ode mne prebira a mam klid. ale pravda je, ze i kdyz pusobim (pry) na okoli jako pohodova matka, co si to jen a jen uziva, tak kazdou chvilku penim, rvu, ztracim nervy...techto vypjatych situaci kamaradky nebyvaj svedkem. takze zdani muze klamat, vsude je neka krize. najdi si cas jen pro sebe rocni dite se da uz "odlozit" i pres noc babickam atd. -
17.1.2017 12:43
Ahoj Anonymní uživatelka 355291 Myslím, že Ti rozumím. Když měla dcera rok, byla jsem na tom byla velmi podobně. U mě se to bohužel nezlepšilo a v roce a půl mi byla potvrzena deprese. Tzn., že bych tyto Tvé stavy vůbec nepodceňovala, je životně důležité, abys měla nějaký čas pro sebe a mohla načerpat sílu, jinak Tě tělo zastaví samo.
Co se týká stefordských paniček - v současné době docházím na terapii a bylo mi řečeno, že jsou to právě ony, které v této ordinaci nejčastěji končí...
