Nefunkční vztah

Dá se s někým rozejít, i když spolu bydlíte a nemáte zatím kam odejít? Bydlím s přítelem a pětiletým synem, ale už asi 2 roky to nefunguje, chvíli je to dobré a pak se to zase pokazí. Neděje se nic nebezpečného, zatím žádné násilí ani nevěra, ale pro mě je to už na hranici únosnosti a intuice mi říká, že jsem měla odejít už dávno. Ale srdce s hlavou pořád ten boj nevzdalo. Pořád ho miluji, hrozně to bolí a stále chci věřit, že se to zlepší, protože prostě odejít nedokážu a žádného jiného nechci. Hlava ví, že už to dobré nebude, že už to není hezké, že dávno víc brečím než se směju, že už nevěřím v naší budoucnost, že v tom vztahu ztrácím sama sebe a že mě to ničí takhle žít. Všechno jsem tomu vztahu obětovala a nic mi nezbylo. Nemám už v sobě žádnou radost ani jiskru po takové době trápení. Několikrát jsem mu v hádce řekla, že už s ním nechci být ve vztahu a že už nejsem jeho přítelkyně. Snažila jsem se s ním domluvit, že budeme už jenom spolubydlící a musíme od sebe. Kvůli synovi se nemohu po hádce prostě sbalit a utéct, proto se snažím o rozchod domluvou. Poprvé bylo vážně těžké to vyslovit, ale s každým dalším pokusem to ztrácí váhu. Přítel vždy toto moje prohlášení smetl ze stolu, že prostě ne, že to nedovolí, že mě miluje a že se vše změní, že to zvládneme. A já mu nakonec vždy podlehnu, když vidím, že on to stále vzdát nechce a stále chce za nás bojovat. Nebrání mi odchodu, ale ani mi rozchod neodkýve. On to všechno musí vědět taky, a bude to smutné, až dojde ke stejnému závěru, ale zároveň se mi hrozně uleví.
A tak spolu stále jsme a stále jsme asi partneři, i ten sex občas je, protože mě pořád přitahuje a sex s ním je hezký, i když vím, že bych neměla spát s někým, s kým nejsem šťastná, cítím se pak jak idiot. A vlastně tedy nevím, jak se s ním rozejít jinak, než že seberu syna a odjedeme. Ale nemám kam, rodině jsem za celé ty roky nepřiznala, že je to mezi námi špatné, stydím se za to. A přijde mi zbytečně invazivní řešení, abych se se synem odstěhovala k sestře na gauč, když se u nás vlastně nic tak hrozného neděje a já odejít nechci. Vlastně se mi nechce ani z toho bytu, máme to tu všichni rádi. Jenže to trvá tak dlouho, že to není žádná několikaměsíční krize, která přejde a posílí nás. Vím, že syn nesmí vyrůstat někde, kde je neustále takové dusno a kde probíhají takové hádky. Ale pro mě asi pořád nic nebylo tou poslední kapkou, i když jsem si kolikrát myslela, že už nevydržím ani den. Vím, že už se nikdy nevezmeme ani nebudeme mít další dítě, ne s čistým svědomím. Vím, že se akorát obíráme o drahé roky, které bychom mohli už trávit s někým jiným ve šťastném vztahu. Ale nedokážu to pustit, všechny ty sny a plány a představy, ve které jsem věřila. Nemůžu žít s ním ale zatím ani bez něj. Když si to vše uvědomím, tak moc to bolí, že nemohu ani dýchat. Chci to zpátky, ale už je to 100x rozbité na střepy a 100x neúspěšně slepované.