Problémy ve vztahu

Dobrý den,

už opravdu nevím, jak dál. Jsem s přítelem necelých 5 let a jeho chování se čím dál více horší. Je neustále nabroušenej, nejenom na mě, ale začínají si toho všímat i ostatní, že vždycky vyletí jak čertík z krabičky. Je neskutečně cynický, emočně otupělý, má prostě problém čím dál více dávat najevo emoce a všechno je podle něj špatně. Třeba vstane a začne říkat o tom, že ho čeká další den na... (doplňte si), že ho všechno štve, dokonce i má řeči, že by bylo lépe, když by tady nebyl, což je pro mě fakt síla poslouchat a vždycky se ho snažím vyslechnout, ale marně, protože on moc o svých pocitech nemluví. Dřív to tak vůbec nebylo, bylo mi s ním opravdu moc hezky, choval se ke mně velmi vlídně, byla s ním sranda, vždycky mě dokázal vyslechnout a dávat najevo, že mě má rád. Poslední dobou (cca rok) je jak úplně vyměněný. Neskutečně mě to ničí a dost mi to psychicky ubližuje. Beru ještě k tomu antidepresiva, ale kvůli jiné věci, co tu nechci říkat a to jeho chování mi na zdraví vůbec nepřidává. On si to vždycky na chvíli uvědomí, ale pak jako by do něj uhodil blesk a začne mi vyčítat prkotiny, které se staly před dobou a furt se k tomu vrací (př. období, kdy jsem se připravovala na zkoušky a byla na něm domácnost, kdy uklízel, přitom já uklízím taky a častěji, jen tohle bylo období, kdy jsem se opravdu potřebovala soustředit jen na učení a on v afektu řekne, že je tady na všechno sám, nic nedělám a přitom to není vůbec pravda). Pořád říká, že má hodně práce, že nemá čas na sebe, přitom chodí posedět s kamarády do hospody třeba 3x týdně a nebo jede někam na víkend a já mu v tom vůbec nebráním, taky mám svoje aktivity. Vůbec nevím, co s tím mám dělat, mám ho moc ráda, nedokážu si už představit život bez něj, ale tohle chování mě fakt odrazuje a občas se sama sebe ptám, jestli by mi nebylo lépe samotné. Má samozřejmě i lepší chvilky, ale ty jsou dost často zastíněny těmito jeho výlevy, které vždy nečekaně přijdou a nevím, kdy přijdou. Jeho rodina je na mé straně a také si toho poslední dobou všímá, říkají, že mám svatou trpělivost a snaží se mu domlouvat, že tímhle chováním bude za chvíli sám, ale on jenom vždy řekne, ať se mu do vztahu nepletou. Mrzí mě, že si to neuvědomuje, jestli si to vůbec někdy uvědomí. Nejhorší je, že jsem mu i říkala, že mu klidně seženu nějakého terapeuta, který by mu mohl pomoci s jeho pocity, ale na to on se tváří, jako by to bylo něco bůhví co a že to nepotřebuje. Je mi jasné, že nikoho nemá bokem, to opravdu vím. I jeho kamarádi mi říkali, že mě má rád, že o mně mluví v dobrém, ale proč prostě má pak takové časté výlevy. Co si o tom myslíte?