Spatne snaseni tehotenstvi
Mam asi nejaky blok. Predem chci rici, ze mam zdrave miminko, jsem ta nej neuveritelne vdecna a beru to s obrovskou pokorou.
O tehotenstvi jsme se snazili nekolik let, nekolik let trapeni, choteni po doktorech, az nam lekari pomohli.bod prvni chvile jsem tehotenstvi snasela spatne. Dokonce takbspatne, ze jsem uvazovala, ze kdybych potratila, bude mi lepe. Brecela jsem bolesti. Screening dopadl pozitivne, riziko Downuv syndrom. Dalsi vysetreni, cekani, nastesti vysledky ok. Mimo hospitalizace skrz silene nevolnosti jsem chodila do prace, aspon jsem myslela neco jineho, nez ze mi je zle. Uzivala jsem si az do porodu.
Ted je tehotna sesrra, kamaradky, kazde to vyslo na prvni pokus a jen jim roste brisko. Moc jim to preji. Ale najednou jsem v ocich rodiny a blizkych jako ra hysterka, ktera vysilovala v tehotenstvi. Prece to nic neni. Tyto tehotne jsou na neschopence, aby si odpocinuly, bez jakychkoliv zdravotnich problemu.
Ja vzdy chtela vic deti, ale tehotenstvi pro me bylo peklo na zemi. Nezvladala jsem se starat o sebe, natoz o dite. Problite dny i noci, zvraceni krve, krev ve stolici, kolapsy. Nemuzu se s tim srovnat. Porodem to samozrejme skoncilo. To je kapitola sama pro sebe, doted se mi o porodu zdaji nocni mury. Ja i male jsme se z toho dlouho vzpamatovavali.
Omlouvam se, ja jsem se musela sverit. Rict to osobne nikomu nemuzu. Mam zdrave a uzasne miminko, jen ty vzpominky, nez prislo, me desi doted.
- 24.02.2019 15:21:03 - full.avl změnila kategorie otázky
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
23.2.2019 7:07
Můžu říct že každé těhotenství je jiné. Já mám dvě děti u první mě bylo zle jen párkrát... U syna mi bylo zle prakticky celé těhotenství. Znám kamarádky které ani nevěděli že jsou těhotné a znám i takové které to celé problily a protrpeli... Takže je to dost individuální, ale chápu tě.
-
23.2.2019 8:21
Ano..asi je problem zakopany v tobe a mela by sis ho zpracovat. Mozna proto byl i problem pocit mimco...nekde hluboko v tobe to asi cele zacalo..ani si nemusis uvedomit jaky je spoustec...a pak to pokracovalo v tehotenstvi i u porodu. Chtelo by to nejskou terapii..aby ses srovnala a nepokracovalo to dal...to jak prozivaji tehotenstvi jine zeny a kamaradky kolem tebe je jedno...na tom ti vubec nemusi zalezet a nemusis to resit. Opravdu se srovnej...at pak nemas problem i s prdolkou.
-
23.2.2019 8:32
Jak dlouho si po porodu? Řekla bych, že čas všechno vyléčí. Ale klidně bych se nebála vyhledat psychologa. Já z prvního porodu měla hrozně trauma. I po roce jsem při každé vzpomínce brečela... Psycholožka mi hodně pomohla... Ale stejně do druhého dítěte jsem se odhodlala až po 5 letech... Touha po druhém dítěti byla větší než moje obavy. A můžu říct, že po druhé to bylo úplně jiné. Nicméně určitě nedus všechny ty pocity v sobě, neboj se s tím někomu svěřit. Rodině asi ne, jestli se bojíš, že tě nepochopí a odsoudí. Ale nějaká nestranna psycholožka, kamaradka, dula... Těhotenství a porod je hodně o psychice. Přeji ti hlavně, abys se brzy zase cítila dobře a pak uvidíš, třeba budeš druhé mimčo ještě chtít a podruhé to bude lepší 😉 hlavně se ze svých pocitu neobvinuj, každá žena je jiná a není ostuda, že se takhle cítíš.
-
23.2.2019 10:23
Nemuzes za to, zes tehotenstvi a porod protrpela, a to ani v pripade, ze mas nejaky podvedomy blok. U kazde je to jine. Ja jsem ani nevedela, ze jsem tehotna, a moje sestra vsechny tehotenstvi prozvracela, krvacela a celkove trpela.
Tak to proste je.
Ted taky doporucuju zajit k psycholozce apod. a popovidat si o tom. Existuji i konstelace nebo sezeni na uvolneni podvedomych blokad a programu. Zalezi, co je tobe blizsi. -
23.2.2019 10:47
Každé těhotenství, porod i mateřství je jiné...každé dítě je jiné a naše prožívání se také liší. Měla jsem to v určitých směrech podobně - těhotenství tedy nebylo takové peklo, jak popisuješ, ale z porodu jsem si odnesla trauma a dcera, jakožto dráždivé miminko, mě nenechala vyspat do dvou let - měla i určité zdravotní obtíže, takže to bylo svázáno i se strachem o ni apod. Nakonec se mi rozjela deprese a skončila jsem na práškách. Sice jsem si nepřála, abych potratila, ale během prvního roku mateřství, kdy jsem občas únavou skoro neviděla, jsem někdy měla pocit, že nejsem daleko stavu, kdy bych jí byla schopná ublížit. Těžko se to vysvětluje někomu, komu dítko spí od prvních dní takřka celou noc, je klidné a pláče minimálně... Teď jí jsou čtyři roky, je s ní legrace a nedávno jí přibyl sourozenec. Druhé těhotenství bylo hodně jiné (pohodovější) a porod byl takřka krásný zážitek. Průběh těhotenství se úplně ovlivnit nedá, ale průběh proodu částečně ano - výběrem vhodné porodnice, zpracováním traumatu s psychologem, volbou vlastní PA a duly nebo třeba kursem jemného zrození - pokud ani to nepomůže, existuje psychiatrická indikace k CS...za tu terapii bych se též přimlouvala, mně pomohla v mnoha směrech. Mohu dát případně i kontakt na psychoterapeutku, která se touto problematikou zabývá.