cítím se sama, ale vztahu se bojím

Ahoj všem.
V prvé řadě se asi potřebuju svěřit, ale ráda bych si poslechla i vaše názory, rady nebo taky jen vymluvení se, kdo jste to zažil a zažíváte. V březnu mi bylo 29. Vážnou známost jsem nikdy neměla, vždycky to byl jenom partner, se kterým jsem byla (hlavně kvůli němu) intimně. Než mě odsoudíte, tak si zkuste dočíst to, co zde napíšu. Od tří let jsem diabetička a posledních asi 15 let mám diabetes velmi labilní a v podstatě nekompenzovatelný. S tím souvisí i jiné komplikace, občas skončím v nemocnici na kapačkách, musím si mnohem více hlídat vlastně všechno - ledviny, oči, nohy. Jsem atypický diabetik, moc na mě v léčení nepůsobí to, co na ostatní běžně. Ale vyloženě komplikace diabetu zatím nemám. Můžou však celkem kdykoliv postupně přijít a přijdou, je to otázka času. Před dvěma měsíci jsem skončila opět v nemocnici, s podezřením na Crohnovu chorobu, která se minulý týden nepotvrdila a jsem spíš případ "k pozorování". Asi 5 let se také léčím na panickou poruchu, která vznikla asi permanentním dlouhodobým stresem ve škole plus cukrovkou, tak nějak přetekl práh mé psychické výdrže. Už dávno jsem se rozhodla, že žádného partnera nechci. Nejdříve to bylo proto, že mě rozchod (i když to byl jen intimní vztah, tak jsem toho kluka měla ráda) vždycky hrozně psychicky rozhodil, posledních pár let si uvědomuju, že já bych kluka s mýma problémama nechtěla. Nejistá budoucnost, resp. celkem jistá, ale nedobrá. Ve svém zdravotním stavu si ani nemůžu dovolit mít dítě. Některým chlapům by to naopak imponovalo, ale v mém celkovém pocitu a bránění se ještě většímu zklamání a bolesti z dalšího neúspěchu jsem si vybrala před pár lety nevázat se a být sama. A jsem sama tak dlouhou dobu, že na sobě pozoruji, že vlastně když je někdo, kdo by měl zájem to se mnou zkusit, tak já se toho vyděsím a couvám. Jsem divná, ale mám ráda svou volnost a svobodu a vadí mi představa nějakého častého stýkání se, poznávání se, trávení veškerého volného času spolu (protože já ho mám skutečně pramálo). Vypadá to, že ani nevím, co chci, ale spíš vím, co nechci. Další průšvih - asi před dvěma měsíci jsem se zamilovala do kolegy, který je ženatý a z práce navíc odchází. Dost blbě to nesu a uvědomila jsem si, jak se cítím sama. A jsme u toho. Chci být sama, resp. nechci být sama, ale nenechám si sahnout na svou svobodu, já ji prostě potřebuju. Těžko mně tady budete radit, možná mě budete i odsuzovat, ale je tu někdo podobný? Jak s tím bojujete? Jak k tomu mám přistupovat? Pomůže na to moje trápení něco? Myslíte, že mám jít hrubou silou proti svým pocitům a mermomocí partnera hledat i přesto, co jsem zde popsala za své celoživotní peripetie? Jsem prostě zoufalec za zenitem...