potřebuju radu
holky je možný že by mi začalo až teď skoro měsíc po revizi vlastně docházet co se stalo? přijde mi že začínám mít depky, nejradši bych pořád brečela, sem protivná a podrážděná. Poraďte mi některá co s tím
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
6.2.2013 12:32
Já jsem to měla stejně. Asi je to normální reakce. Těsně po revizi, jak mi spadly hladiny těh. hormonů, jsem se cítila hrozně dobře jak fyzicky tak psychicky, až jsem se divila, jak dobře se mi to podařilo zvládnout. Ale asi za dva týdny to na mě dolehlo v plný síle a byla jsem úplně zdeptaná a to na dost dlouho. Chtělo se mi pořád brečet, v práci jsem nebyla schopná se soustředit, domácnost víceméně stála. Navíc partner v sobě nemá ani špetku empatie, takže místo útěchy na mě akorát nechápavě civěl a divil se, že to ještě řeším, když už jsou to dva měsíce. Nevím, co ti poradit, aby ti bylo líp. Žádná účinná útěcha asi neexistuje, je potřeba si to odžít. Za pár měsíců to můžete začít zkoušet znovu. Nám se to podařilo hned v prvním cyklu, myslím, že tomu pomohlo, že jsem byla ještě nabuzená hormonama z toho nepodařenýho těhotenství. Taky jsem po tý revizi začala hodně řešit stravu a celkově svůj životní styl, abych se dala co nejvíc dopořádku a byla na druhý těhotenství co nejlíp fyzicky připravená. Naštěstí napodruhý už bylo všechno vpořádku a teď máme rok a půl velkou slečnu. To byla asi nejlepší náplast, to druhý těhotenství. Zase bude dobře, uvidíš...
-
6.2.2013 13:25
Ahoj, já jsem těsně po revizi cítila spíše úlevu, že už jsou ty nervy a nejistota pryč a mám to za sebou. Pak to na mě začalo doléhat a pořád jsem si počítala, kolikátý týden bych už byla atd... Dost se to zlepšilo s příchodem první menstruace, protože to byl znak, že se tělo dává do pořádku a brzy se budeme moci snažit znovu. Na další těhotenství jsme čekali půl roku (vyšlo to čtvrtý měsíc snažení), mám za sebou první trimestr a věřím, že už to dotáhnu do konce Je to těžký, ale přebolí to a to zdravé miminko na tebe čeká.
-
8.4.2013 10:02
Pořád jsem si říkala, jak je to možné, a koukám, že je to asi běžná záležitost. Byla jsem na potratu z genetických důvodů 10. 1. 2013 (15. tt, byl to kluk), a když mě někdo přišel navšívit do nemocnice, hrozně se divil, že jsem byla v pohodě a měla úsměv na rtech. Měla jsem strašně energie a nebrečela jsem. Říkala jsem si, že jsem divná, jaktože nejsem na dně... Čtrnáct dní poté jako když mávne proutkem. Sesypala jsem se, odstěhovala od přítele k mámě, během pár dní měla pronajatý byt. Teď to budou tři měsíce, stále bydlím sama, ale s přítelem jsme spolu, navštěvujeme se, pochopil to. Díky bohu Už mám třetí menstruaci, takže budeme teď 2. cyklus zkoušet další miminko. Hodně štěstí!