separační úzkost
Ahoj holky, chtěla bych se zeptat na separační úzkost. Můj malej syn má 7,5 měsíce, někdy se stane, že si všimne, že jsem zmizela např do koupelny a dožaduje se mého návratu, ale občas to ani nepozná nebo mu to nevadí. Ale co teď začal dělat, že u prarodičů neuvěřitelně brečí, vyloženě z něho srší slzy a nechce tam být. Nevím, čím to může být, nikdy se tam nic nestlalo a vždy tam byl v pohodě, je pravda, že je nevídá tak často. Napadlo mě, protože nám ho občas hlídali, jestli si nepamatuje, že jsme ho tam nechvávali a bojí se, že ho tam opět necháme. Skoro není k uklidnění. Po odchodu se z něho opět stává veselé miminko, které v kočárku brebentí. Prarodiče si myslí, že by si zvykl, ale já to nechci lámat přes koleno, myslím, že by to mohlo být ještě horší. Možná v jejich očích působím jako úzkostná matka, což si úplně nemyslím. je to moje první mimčo, ale že bych běžela při každém fňuknutí, to taky ne. Zažila jste to některá? Co pomohlo? A jak dlouho to trvalo? Já ho tam nechci dát na hlídání, oni tvrdí, že bych měla, že by to bylo dobré. Ale mě se do toho nechce.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
25.3.2012 19:28
tohle divadýlko dělal u prarodičů i můj syn. Normálně jsme odešla a poslouchala za dveřmi co se to tam děje a představ si, že jen jsem odešla, babička ho něčím zabavila a odpoutala jeho pozornost a byl klid. Při návratu mne radostě vítal, ale za celou dobu co jsem tam s ním nebyla byl hodný a začal fňukat zase až mě viděl nebo slyšel přicházet. A tak to dělá doteď.
-
25.3.2012 20:01
Já si myslím, že by si zvykl a uklidnil se. Já tohle dělala od malička, už jako miminko a vydrželo mi to docela dlouho.... vždycky jsem začala řičet a vyvádět tak, že mi z toho bylo zle, ale prostě jsem k babičce musela, třeba jen na den dva, protože mamka neměla hlídání a já sama být nemohla že jo. Babička byla vždycky hodná, bylo u ní fajn, ale od maminky prostě néééé. Ale vždycky ten řev dřív nebo později přešel Chápu, že ti to rve srdce, ale to dítě se pak naučí, že si maminku vyřve. Zkus odejít, nechat ho tam třeba hodku, dvě a pak třeba zavolat, jestli je to ok, když ne, dojít pro něj Chápu že ti to rve srdce, asi budu stejná mamina
-
25.3.2012 20:11
Trochu chápu tvůj problém - můj syn sice nekřičí u babičky s dědou, ale když jdeme např. na hřiště, tak odmítá vylézt z kočárku, je mi stále nalepený kolem krku a nechce. Hodně podobně se chová ve cvičení, kam chodíme. Lámat přes koleno to nebudu a aby si dítě zprotivilo, také nechci, takže chodíme, já jej držím v náručí, on jen kouká a věřím, že jednou se odhodlá a uděláme malý krůček.
Babička s dědou je složitost - oni nechtějí přijít o vnuka, proto ti řeknou, že to vydrží..a že to děti dělají úmyslně, také věřím, ale myslím, že starší, nikoli v tomto věku - já bych ani tohle nelámala přes koleno a počkala až malý z toho trochu vyroste, dala mu čas, chodila častěji k nim ale nenechávala ho samotného. My jezdíme za prarodiči každý víkend (stihneme během 1,5 dne oboje), ale nikdy jsme tam syna ještě nenechali samotného, babička si s ním hraje a my jsme stále nablízku (v rohu místnosti, eventuelně v druhé místnosti, ale ještě jsme si netroufli odejít). Synovi bude rok. -
25.3.2012 22:04
ahoj, naproto souhlasím s ladykey a jetě připíšu, že jsem nedávno četla nějaký článek o tom, že by se to opravdu dělat nemělo... moje dcera má 15 měsíců, u prarodičů je velmi ráda, často jí hlídají a chce tam být, má moc ráda babičku, ale pokud by měla den, kdy by plakal když já odcházím, tak bych prostě neodešla a nenechala ji tam řvát, na to já nemám.... jinač je na mě fixovaná hodně, když mě nevidí hned volá mama mama, separační úzkost je naprosto normální v tomto věku, my když přijdeme na návštěvu někam, kde to nezná, tak začne strašně plakat...